Harpyje znali už staří Řekové. Toto jméno nesly podivné bytosti - napůl ženy a napůl ptáci -, které byly původně bohyněmi větru a odnášely duše zemřelých. Ale záludné Harpyje se mnohdy nespokojily s nebožtíky a přepadaly a odnášely si i lidi živé. Když pak první badatelé v Jižní Americe pozorovali obrovské dravce, kteří v korunách stromů uchvacují opice či lenochody a odnášejí je kamsi do nedohledných výšin, dali jim jméno po těchto zlověstných bájných okřídlených bytostech.
Nesnadný úkol zoologů
O životě harpyjí se ví jen velmi málo. Přesto je jasné, že patří, v důsledku devastace a rychlého úbytku tropických pralesů, spolu s celou řadou dalších zdejších obyvatel k ohroženým druhům. Žádný živočišný druh však není možné chránit bez důkladné znalosti jeho života a prostředí, které k životu potřebuje. U harpyjí je jisté, že tak velcí dravci potřebují k životu značně rozsáhlé teritorium, které by je uživilo, ale určit jeho rozlohu není snadné. Už jen samotné nalezení dravců v odlehlém pralese naráží na řadu překážek. Bez pomoci místních indiánů by proto zoologové asi vůbec neměli šanci.
Ale i v případě úspěchu ještě není vyhráno. Harpyje obývají oblasti značně vzdálené od civilizace, cestování s plnou výzbrojí neprůchodným pralesem do blízkosti hnízda proto bývá značně náročné a nepohodlné (těžký náklad, déšť, vlhko a horko, často je nutné brodit se vodou, prodírat houštím...). Pro svá obrovská hnízda si harpyje vybírají ty nejmohutnější a nejvyšší stromy v okolí, přednost dávají téměř výlučně tzv. stromům kapokovým (rod Ceiba, stromy poskytují kapok, což je druh rostlinného textilního vlákna), které mohou být šedesát až osmdesát metrů vysoké. Hnízdo si zde budují v rozsochách mohutných větví ve výškách kolem čtyřiceti metrů nad zemí a přednost dávají stromům široce rozvětveným, odkud mají dobrý rozhled a snadno se jim vzlétá.
Vysoký hladký kmen nelze zdolat jinak než za pomoci lana. Přesto se vědci přímo k hnízdu raději moc nepřibližují, rodičovský pár svá vajíčka i mláďata zuřivě brání a na lidského vetřelce prudce útočí. Je jasné, že pro člověka balancujícího na hladkém kmeni ve výšce je takový útok smrtelně nebezpečný. Zoologové, kteří se rozhodli nahlédnout do rodinného života harpyjí zblízka, proto vybudovali svůj kryt na sousedním stromě. A vybudovali ho velice pečlivě, aby byli před harpyjemi dokonale zamaskováni.
Nenasytné "miminko"
Harpyje kladou jedno, nanejvýš dvě vajíčka. Ale v každém případě nakonec odchovají jediné mládě. Jakmile se totiž první malé harpyjí kuřátko vylíhne, zaměstná oba rodiče natolik, že nemají čas starat se dál o zbývající vajíčko a zárodek v něm uhyne. Mládě roste značně pomalu, teprve po třinácti týdnech začíná zvolna měnit své kuřecí prachové peří za peří dospělých ptáků. V té době už se svého přídělu masa dožaduje velmi hlasitě. Rodičovský pár mu přináší potravu - často i značně velké úlovky - přibližně každý druhý až třetí den.
Mládě je na rodičovské péči závislé nezvykle dlouho. Teprve po pěti měsících se odváží na procházku za okraj hnízda a o měsíc později začíná zkoušet sílu svých křídel a pokouší se o první krátké lety. Ale ani potom se stále ještě neosamostatňuje - rodiče pokračují v pravidelném přinášení potravy pro svého hladového potomka ještě dlouho poté, co je schopen letu. Vědci zjistili, že se harpyje o mládě starají po celých deset měsíců, někdy i déle. Není proto divu, že se tito ptáci rozmnožují nesmírně pomalu, každý dospělý pár odchová jediné mládě za dva až tři roky.
Lovci v korunách
Při zkoumání zbytků kostí v hnízdech harpyjí vědci zjistili, že kořistí těchto ptáků bylo nejméně 19 druhů živočichů a z nich minimálně 16 patřilo mezi stromové druhy. Mezi úlovky převažují lenochodi, jejichž podíl tvoří něco více než třetinu všech úlovků, zatímco ulovených opic je méně než třetina. Pozůstatky opic patřily nejčastěji malpám. Harpyje jsou však schopny ulovit i téměř pětikilogramového vřešťana, ulovení lenochodi mohou dosahovat váhy až osm kilogramů. Takový úlovek už však daleko neodnese ani harpyjí samice, většinou proto část kořisti zkonzumuje hned na místě a teprve zbytek, se kterým je schopna letu, přináší mláděti. V harpyjím jídelníčku se však objevují i ptáci včetně velkých papoušků, což jim získává nepřátele mezi profesionálními lovci těchto ptáků (prodávají je obchodníkům se zvířaty), kteří v nich vidí nekalou konkurenci. Právě poznání hlavní kořisti může vědcům prozradit, jak velké lovecké území harpyje potřebují k životu a jaký typ biotopu musí rezervace či národní park sloužící k jejich ochraně zahrnovat.
VLÁDCE PRALESA
Harpyje (Harpia harpyja) je úctyhodný predátor - dravec vážící přes osm kilogramů má v rozpětí křídel přes dva metry a je vyzbrojen pařáty delšími, než jsou drápy medvěda grizzly. Samice jsou o třetinu větší než samci, a tak jsou schopné ulovit mnohem větší a těžší kořist. Samci jsou zase hbitější a pohyblivější, jejich úlovky jsou sice menší, ale o to četnější. Rodičovský pár se tímto způsobem vzájemně doplňuje, šance na úlovek se rozdílnou loveckou strategií výrazně zvyšuje.
