Mnozí hadi, zejména aktivní denní lovci, kteří svou kořist pronásledují (např. řada užovek), nebo stromové druhy, které musejí přesně odhadovat vzdálenosti a zaměřovat svůj útok na kořist, velmi dobře vidí. Existují dokonce hadi, jejichž oči směřují díky zúžené tlamě směrem dopředu, takže vidí prostorově. Převážná většina hadů však je schopna vidět jen pohybující se kořist a obrovské množství především podzemních druhů má zrak velmi slabý, nebo jsou dokonce slepí úplně. Mnohem dokonaleji vyvinutý mají hadi čich. Pachy však nevnímají pouze nosní sliznicí jako ostatní obratlovci, ale jsou vybaveni ještě jedním "čichovým" orgánem navíc. Na patře mají dvě zvláštní jamky - tzv. Jacobsonův orgán -, do nichž vnášejí špičkou jazyka venku posbírané molekuly pachů. Proto také hadi tak často vysunují jazyk z tlamy - prozkoumávají jím své okolí, hledají kořist nebo ji stopují. Tento způsob "čichání" je pro hady tak důležitý, že se jim dokonce na tlamě vytvořila zvláštní štěrbina (tzv. lingual fossa), kterou had může vysunovat jazyk, aniž by otevíral tlamu. Na hadí hlavě byste ale marně hledali uši. Sluch také nepatří k jejich hlavním smyslům a z celého sluchového aparátu se vyvinul pouze třmínek, který přenáší do vnitřního ucha vibrace půdy. Aby je však had byl schopen vůbec zachytit, musí s ní mít v kontaktu dolní čelist. Vibrace jsou pak přenášeny přes čelistní kosti, třmínek a čtvercovou kost do vnitřního ucha.
Tepločivné jamky
Vynikající čich je u některých hadů doplněn ještě zcela neobvyklým smyslem. Na tlamě hroznýšů, krajt a chřestýšů jsou dobře viditelné zvláštní jamky vystlané vrstvou buněk s množstvím nervových zakončení. Tyto orgány mají zcela neobvyklou funkci - díky nim je had schopen vnímat i nepatrné změny teploty, jaké vyzařují např. malí teplokrevní živočichové nebo na slunci vyhřáté ještěrky, které tvoří jejich hlavní kořist. Tepelné jamky, tzv. termoreceptory, umožňují hadům vnímat tepelný rozdíl menší než 0,2 oC. Počet a umístění tepločivných jamek se u jednotlivých skupin liší - hroznýši jich mají řádku mezi šupinami lemujícími tlamu, krajty je mají naopak umístěné ve středu těchto šupin. U chřestýšů se vyvinul pouze jeden pár nápadných tepločivných jamek mezi očima a nozdrami. Jamky směřují dopředu, a protože zpracovávají tepelné podněty z obou stran tlamy současně, je had schopen určit přesnou polohu i vzdálenost tepelného zdroje - kořisti. Díky tomu může naprosto přesně zaútočit i v noci potmě. Pokusy dokázaly, že oslepený chřestýš zasáhne kořist v 98 % útoků. Pokud mu však současně byly zakryty tepločivné jamky, uspěl pouze ve 27 %.
"Oči" na hřbetě
Na šupinách mnohých hadů lze i pouhým okem spatřit droboučké hrbolky nebo naopak jamky. Hrbolky se objevují mnohem častěji - u některých druhů jsou početnější, u jiných jen řídce roztroušené. Mnohem víc jich bývá na břišní straně těla, a protože pod každým z nich vědci objevili bohatou spleť nervových zakončení, domnívají se, že jde také o nějaký senzorický orgán. Nevylučují, že by to mohl být jakýsi hmatový smysl, díky kterému je had schopen vnímat prostředí, po kterém se pohybuje. Jamky u všech druhů hadů nenajdeme, ale u těch, které je mají, jsou nejpočetnější na hlavě. Objeveny však byly i na špičkách hřbetních šupin. Jejich význam vědci také dosud přesně neznají. Mohlo by např. jít o světločivné orgány, s jejichž pomocí had poznává, zda už je celý v úkrytu pod kamenem, v zemi či v puklině, nebo má část těla ještě venku. Jiná možnost je, že jamky mají svůj význam při chemické komunikaci, o které se zatím ví také jen málo. Jisté je, že každý jednotlivý had je schopen vnímat přítomnost jiného příslušníka svého druhu (případně i jiného druhu) díky jeho specifickému pachu, což mu nepochybně pomáhá při hledání partnera v době páření, sledovat stopy nebo vyhledávat místa hromadných zimovišť.
Na titulní straně nahoře bičovka rodu Oxybelis, dole chřestýšovec Trimeresurus popeiorum
ŽIVOT BEZ SAMEČKŮ
Pro úspěšné rozmnožení se nemusejí všechny druhy hadů pářit. Slepák Ramphotyphlops braminus je jediný parthenogeneticky se množící had - od tohoto druhu se vyskytují pouze samice. Ještě dříve, než dospějí, začnou všichni jedinci klást oplozená vajíčka, aniž se předtím pářili. Ze všech těchto vajec se později vylíhnou samičky, které jsou klony svých vlastních matek. Tento druh je původně známý jen z Indie a jihovýchodní Asie, ale v poslední době byl objeven i v dalších teplých oblastech včetně jižní Afriky a Austrálie.
