Hlavním zdrojem meteorů jsou komety. Dělíme je na periodické, tedy takové, které se ke Slunci vždy po určité době vracejí (např. nejznámější Halleyova kometa jednou za 76 let), a neperiodické, které kolem Slunce nečekaně proletí a zase navždy zmizí. Každá kometa uvolňuje příletem ke Slunci ze svého povrchu plyn, který s sebou strhává prach a drobné částečky. Ty se pak postupně rozprostírají kolem její dráhy. Proletí-li Země tímto mrakem částic, můžeme na obloze pozorovat meteorický roj. Je-li takto vzniklý oblak čerstvý, můžeme být svědky nezapomenutelného zážitku - meteorického deště. Počty pozorovaných meteorů při něm dosahují desítek až stovek za minutu. Tento úkaz není častý, z daleka ne každá kometa protíná na své cestě sluneční soustavou dráhu Země. Oběžné doby periodických komet mohou být i desítky až stovky let.
Postupem času dochází k rozptylu částic meteorického oblaku do okolního prostoru, až se rozprostřou kolem celé dráhy komety. Takové meteorické roje potom můžeme sledovat každý rok, kdy se s nimi dráha Země setkává, ale jejich aktivita bývá slabá (v maximu desítky meteorů za hodinu).
Prach z planetek
Druhým zdrojem meteorů jsou části planetek, při jejichž pohybu kolem Slunce dochází k pomalému odpařování jejich povrchů, ale hlavně k obrušování jemným meziplanetárním prachem a k rozpadu při vzájemných srážkách. Dnes je již prakticky jisté, že téměř všechny meteority, které kdy dopadly na Zemi, byly částmi planetek. Části komet jsou příliš křehké na to, aby přežily průlet naší atmosférou. Rychlost komet je několikanásobně větší než rychlost planetek, takže i velký kus jádra komety by před dopadem na Zemi nejspíše explodoval ve vyšších vrstvách atmosféry.
Leonidy
Po celý rok můžeme pozorovat až 70 meteorických rojů. Leonidy sice nepatří mezi ty každoročně nejvýraznější, ale jednou za 33 let se promění v meteorický déšť. Tehdy můžeme napočítat více než 1000 meteorů za jednu hodinu. Leonidy získaly své jméno tak, že jejich radiant, tedy místo, odkud meteory vylétávají, leží v souhvězdí Lva, latinsky Leo. Pozorujeme-li totiž některý meteorický roj a prodloužíme-li si zpětně dráhy všech meteorů, zjistíme, že všechny zdánlivě vyletují z jednoho místa na obloze, z tzv. radiantu meteorického roje. Meteorický roj pak nese název podle toho, v kterém souhvězdí jeho radiant leží.
Leonidy způsobuje jasná kometa 55P/Tempel-Tuttle, která je třetí sledovanou periodickou kometou v historii. Poprvé byla sledována v roce 1366, kdy prolétla jen 5 milionů km od Země a pět dní byla vidět pouhým okem. Podruhé byla spatřena až po deseti obězích v roce 1699. Přesnější dráhu komety se podařilo získat až při průletu v roce 1866, kdy ji nezávisle na sobě objevili E. W. Tempel z Francie a H. P. Tuttle z USA, podle nichž byla později pojmenována. Tehdy byla pozorována déle než 50 dní a byla na hranici viditelnosti pouhým okem.
Co můžeme vidět?
V období, kdy je kometa nejblíže ke Slunci (tedy v přísluní), dochází vždy kolem poloviny listopadu ke zvýšení aktivity Leonid, která může vzrůst jen nepatrně, nebo se může změnit i v meteorický déšť. Mezi lety 902 až 1969 nastalo celkem 23 dešťů pocházejících z tohoto meteorického roje.
Porovnáním s pozorováními v historii očekávají astronomové letos vysoký počet meteorů. Ty měly bohatý předvoj již v minulém roce. Od roku 1988 dochází k postupnému nárůstu spatřených Leonid. V roce 1995 byla hodinová frekvence 30 meteorů za hodinu, v roce 1996 60 meteorů za hodinu, v roce 1997 100-150 meteorů za hodinu a vloni již 250 meteorů za hodinu, a to s velmi vysokým zastoupením bolidů od -4. do -8. magnitudy.
Letos by měl dne 18. listopadu ve 2:48 SEČ (středoevropského času) nastat mnohem bohatší déšť. Souhvězdí Lva bude nad obzorem a měsíc zapadne půl hodiny po půlnoci, což je pro pozorovatele ze střední Evropy velice příznivé. Časové údaje u předpovědí maxim jsou velmi nejisté, proto stojí za to pozorovat celou noc ze 17. na 18. listopadu, popřípadě i noc předešlou a následující.
Největším nepřítelem je v této době rozhodně počasí. V posledních letech bylo u nás na Leonidy až na výjimky zcela zataženo. Zbývá nám jen doufat, že se alespoň jednu noc vyjasní a staneme se tak svědky nádherné podívané.
METEOPOJMY
Těleso, které se pohybuje sluneční soustavou, nazýváme meteoroid. Vnikne-li do zemské atmosféry, rozzáří se a my o něm mluvíme jako o meteoru. Případný zbytek tělesa, který by neshořel a dopadl by na zemský povrch, se nazývá meteorit. Meteor jasnější než Venuše (-4. magnitudy - jednotky hvězdné velikosti) se nazývá bolid. Při takovém jevu již můžeme na zemi pozorovat vzniklý stín.
VESMÍRNÝ PÍSEK
Velikosti běžných částeček vnikajících do naší atmosféry nejsou nijak ohromující, jejich rozměry se pohybují od 0,5 mm do 10 cm a jejich hmotnosti od miligramů po desítky gramů. Ovšem rychlost, s jakou se střetávají se Zemí, je 11 až 72 km/s! Meteor začne zářit obvykle ve výšce 70 - 120 km nad zemí. Jedná-li se o velkou částici, tedy o velmi jasný bolid, může konec dráhy být i níže než 15 km nad povrchem. V takovém případě se může stát, že část tělesa průlet atmosférou přežije a dopadne na zem jako meteorit.
LEONIDY DRŽÍ REKORD
Vůbec největší meteorický déšť v dějinách astronomie, či spíše průtrž, nastal 17. listopadu 1966, kdy pozorovatelé v Severní Americe napočítali během 25 minut přes 100 000 meteorů! V maximu aktivity, které trvalo jen půl hodiny, prolétlo na obloze za 1 sekundu neuvěřitelných 40 meteorů!!!
