Říkali o něm, že je blázen , prorokovali mu tragickou smrt uprostřed oceánu, smáli se jeho odvážným teoriím. Proto šel a celému světu dokázal, že není pouhým fantastou. Stal se uznávaným vědcem , ale také jedním z největších dobrodruhů dvacátého století.
Říkali o něm, že je blázen , prorokovali mu tragickou smrt uprostřed oceánu, smáli se jeho odvážným teoriím. Proto šel a celému světu dokázal, že není pouhým fantastou. Stal se uznávaným vědcem , ale také jedním z největších dobrodruhů dvacátého století.
V roce 1937 Norsko společně se svou novomanželkou Liv opustil. Vydali se do Polynésie a nechali se tam vysadit na ostrově Fatu Hiva, kde celý rok žili v izolaci od civilizace. Heyerdahl zde prováděl výzkum místní fauny. Na ostrově ho ale zaujal ještě jiný problém: Jak a odkud přišli na ostrovy původní obyvatelé?
V té době se předpokládalo, že ostrovy Oceánie byly osídleny v době kamenné z jihovýchodní Asie. Heyerdahl však zjistil, že fyzický vzhled i kultura ostrovanů jsou bližší spíš jihoamerickým indiánům než Asiatům. Byl tím tolik zaujat, že opustil studia zoologie a začal s výzkumem migrace starých kultur.
NOVÁ TEORIE
V roce 1941, když pracoval v Muzeu v Britské Kolumbii (západní Kanada), poprvé zveřejnil svou teorii: Polynésané osídlili ostrovy z východu, z oblasti dnešního Peru, a ke své cestě přes oceán použili vory z balzových kmenů. Při překonávání obrovské vzdálenosti přes Tichý oceán jim měl pomoct východní vítr, a hlavně Humboldtův proud, který vede od Antarktidy kolem západního pobřeží Jižní Ameriky a na rovníku se stáčí k západu, směrem k Polynésii. O několik století později byly osídleny Havajské ostrovy, tentokrát severoamerickými indiány z oblasti Britské Kolumbie. Ti použili k cestě velké katamarány ze dvou vzájemně spojených vydlabaných kánoí. Tato Heyerdahlova teorie se mezi odbornou veřejností setkala s výsměchem. Tehdy jeho výzkumy přerušila také válka. Opustil svou práci, odešel zpátky do vlasti a přihlásil se jako dobrovolník do armády, kde bojoval jako výsadkář.
Po druhé světové válce se vrátil ke svému výzkumu. Jeho novým cílem se stalo ověření odvážné teorie v praxi. Odcestoval tedy do Peru a postavil vor z balzových kmenů. Nazval jej podle inckého boha slunce Kon-Tiki. V roce 1947 se s pěti svými přáteli na voru vydal přes oceán k západu. Odjezd ovšem nebyl bez problémů. Peruánský ministr námořnictva odmítl dobrodruhům vydat povolení k vyplutí, protože považoval výpravu za sebevražednou. A tento názor nezastával sám. Stejně se k expedici stavěla většina zkušených mořeplavců. Předvídali její neúspěch a argumentů měli hned několik. Hlavním byla volba dřeva, ze kterého byl vor vyroben. Předpokládalo se, že se lehká a pórovitá balza nasaje vodou a během několika dní se potopí. Dalším argumentem byla technologie stavby. Lana, jimiž byly kmeny svázány, se měla předřít a vor se rozpadnout. Navíc měl Kon-Tiki na oceán vyplout sám, bez doprovodného plavidla. Jedinou vymožeností moderní techniky byla vysílačka, která by v případě bouře stejně příliš nepomohla.
Takže důvody zákazu vyplutí byly pochopitelné. Heyerdahl se však nevzdal, promluvil se samotným peruánským prezidentem a ten s plavbou nakonec souhlasil.
Plavba měla trvat přibližně sto dní a to se také téměř přesně vyplnilo. Humboldtův proud dobrodruhy nezklamal. Po devadesáti čtyřech dnech zdolal Kon-Tiki zhruba 8000 km a dorazil na korálový ostrov Raroia v Polynésii. Posádka se po dobu plavby živila převážně rybami.
Všechna skeptická proroctví odpůrců expedice se ukázala jako lichá. Vor se nepotopil. Klády na povrchu sice skutečně nasákly vodou a nabobtnaly, ale tím se do nich mohla lana zaříznout a ochránit se před předřením. Uvnitř zůstaly klády z čerstvě poražených stromů neporušené.
VELIKONOČNÍ OSTROVY
Tímto úspěchem si Thor Heyerdahl vysloužil obdiv i u svých odpůrců. Na vavřínech však rozhodně neusnul. Už počátkem 50. let se vydal na norskou archeologickou expedici na Galapážské ostrovy. Současně vedl i výzkumy v Peru a Ekvádoru. V roce 1955 obrátil svou pozornost na Velikonoční ostrov, vůbec nejizolovanější v Pacifiku. Jako první vědec v historii zde vedl archeologické vykopávky. Zjistil, že holý ostrov byl kdysi zalesněn a les byl původními obyvateli v dávných dobách vykácen. Ti zde pěstovali různé plodiny dovezené z Jižní Ameriky. Výzkum rovněž prokázal, že ostrov byl obydlen již ve čtvrtém století našeho letopočtu, tedy o zhruba tisíc let dříve, než se předpokládalo. V legendách ostrovanů se mluví o tom, že předci připluli v dávných dobách z východu. Tato fakta jenom potvrdila Heyerdahlovu teorii, že ostrovy Pacifiku byly osídleny z amerického kontinentu. Na Velikonoční ostrov se Heyerdahl později několikrát vrátil a prováděl tam výzkumy záhadných kamenných soch moai (v 80. letech ve spolupráci s českým inženýrem Pavlem Pavlem).
RA
V roce 1969 se Heyerdahl vrátil na moře, tentokrát do vod Atlantiku. Nedala mu spát podobnost mezi kulturami starého Egypta a Střední a Jižní Ameriky. Na egyptských nástěnných malbách se objevoval rákosový člun, na němž by se dal teoreticky překonat oceán. Menší rákosové lodě běžně brázdily a dodnes brázdí vody Nilu. Nezbylo než tuto novou teorii ověřit v praxi. Heyerdahl tedy nakoupil dvanáct tun papyrového rákosu a společně s přáteli z něj postavil patnáctimetrový člun, který nazval Ra, podle egyptského boha slunce. Vyplul z marockého přístavu Safi napříč oceánem ke Karibiku. Posádku Ra tvořilo sedm mužů ze sedmi zemí světa a na stěžni vlála vlajka Spojených národů.
Tentokrát však expedice ztroskotala. Člun se po 56 dnech a zdolání 5000 km v bouři potopil, asi týden plavby od karibského ostrova Barbados. Celá posádka se naštěstí zachránila. Heyerdahl se ale svého cíle nevzdal. O deset měsíců později už ze Safi na moře vyplouval rákosový člun Ra II, tentokrát dvanáctimetrový, který na Barbaros doplul po 57 dnech a zdolání 6100 km.
POSLEDNÍ PLAVBA
Poslední mořská expedice Heyerdahla (z roku 1977) se jmenovala Tigris. Tehdy se plavil na rákosové lodi v Arabském a Rudém moři. Opět s mezinárodní posádkou a pod vlajkou OSN. Tato expedice však narážela na řadu problémů vzniklých napjatou politickou situací v této oblasti a skončila demonstrativním zapálením lodi samotnou posádkou.
Heyerdahl pracoval až do konce svého života. Kromě zmíněných oblastí odvedl pořádný kus archeologické práce na Maledivách, Tenerife či na Tahiti. Heyerdahlovy odvážné činy nabývají ještě větší váhy, když vezmeme v úvahu jeho vrozené fóbie. Muž, který překonával oceány při jedněch z nejdobrodružnějších plaveb v historii, měl až do dospělosti panický strach z vody. Stejný problém měli s výškami. Trpěl závratí, a přesto se dobrovolně přihlásil do války jako výsadkář. Thor Heyerdahl byl muž, který zvítězil nad strachem.
___________________
Thor Heyerdahl zemřel 18. dubna 2002 ve věku 87 let. Jeho jméno je spojeno hned s několika světovými muzei - nejznámější je Muzeum KonTiki v Oslu a Heyerdahlovo muzeum v Guimaru na Tenerife, kam se v roce 1990 přestěhoval. Heyerdahlovy knihy byly vydány v 67 jazycích. V roce 1951 získal Oscara za černobílý dokumentární film natočený během plavby Kon-Tiki. Ve světě byl znám jako Seňor Kon-Tiki. V dnešním ABC najdete vystřihovánku jeho voru Kon-Tiki.
