Patřím k lidem, které láká poznávat meze svých schopností . Po měsících strávených v polárních krajích Antarktidy jsem se rozhodl, že nyní vyzkouším opačný extrém - sucho a horko pouště. K experimentu jsem si vybral nejsušší oblast světa - chilskou poušť Atacama.
Ačkoliv je tento fakt málo známý, Atacama je nejsušší místo na světě - v některých jejích oblastech činí dlouhodobý roční úhrn srážek pouhé 0,2 mm! Atacama zabírá téměř celé chilské území severně od Santiaga. Na jedné straně je ohraničena tichomořským pobřežím, zatímco na druhé straně ji lemují vysoké štíty And. O tom, že tato oblast nebyla v dávných dobách tak nehostinná jako dnes, svědčí velké množství vyschlých jezer nazývaných salary.
Salar de Atacama je z těchto solisek největší. Na délku měří 110 km a na šířku 60 km. Na jeho východním břehu živoří několik menších osad rozprostřených kolem skromných pramenů podzemní vody, zatímco západní břeh, lemovaný pozoruhodným pohořím Cordillera de la Sal (Solné pohoří), je zcela pustý. Právě tento břeh jsem si vybral ke svému experimentu. Pustinou jsem chtěl ujít sám 70 km od místa zvaného Valle de la Luna (Měsíční údolí) až k místu, kde přes jižní část salaru vede silnice. Na této silnici na mě měla čekat přítelkyně Dominika, moje jediná naděje na záchranu v případě problému, protože telefon ani vysílačku jsem neměl.
NADĚJNÝ ZAČÁTEK
Na akci jsem se připravoval celý rok, během kterého jsem nachodil stovky kilometrů s padesátikilovou krosnou, abych tělo navykl na extrémní zátěž. Úmyslně jsem trénoval s více kilogramy, než byla skutečná hmotnost krosny na startu pochodu - 22 kg. Nesl jsem 12 litrů tekutin, zbytek váhy tvořily potraviny, fotoaparát, spacák a další drobnosti - buzola, přístroj GPS atd. Spotřebu vody jsem odhadl na 4 litry denně, takže jsem podle svých propočtů měl zásobu na tři dny. Ujít pouští 70 km za tři dny teoreticky není pro člověka s mojí kondičkou žádný problém. Následující dny mě však přesvědčily, jak odlišná může být skutečnost.
Dominiku jsem opustil 29. 12. 2001 v dopoledních hodinách. Zamířil jsem přímo k jihu. Po levé ruce jsem měl bílý povrch salaru, po pravé ruce zvlněné pahorky Solného pohoří. Již předem jsem si stanovil rytmus pochodu - hodina chůze, 15 minut přestávka. Po třetí hodině chůze pauza půlhodinová, potom znovu jen patnáctiminutové. Každý den jsem měl takto kráčet aspoň šest hodin. Teplota na slunci dosahovala kolem poledne až k 50 stupňům Celsia. Před žhavými paprsky nebylo kam uniknout, jedinou ochranu mi skýtal klobouk. Ačkoliv jsem dodržoval i pitný režim, v odpoledních hodinách jsem začal pociťovat silnou žízeň.
První den jsem s chůzí skončil před osmou hodinou večerní. Na zem jsem rozložil karimatku, a protože po západu slunce teplota rychle klesala, zalezl jsem do spacáku. Přesně podle plánu jsem dopil čtvrtý litr vody. Kolem desáté, když už na nebi zářil měsíc, jsem usnul zmožen únavou.
DOCHÁZÍ VODA!
V noci však přišla žízeň. Přibližně v intervalu jedné hodiny jsem se budil s vyschlým hrdlem. Tělo, ve spánku osvobozené od námahy pochodu, si neustále říkalo o další přísun vody. I když jsem se snažil šetřit, ráno před pátou jsem měl vypitý další litr, takže na nadcházející den mi zbývaly už jen tři litry. Pochopil jsem, že musím změnit rytmus pochodu - přes poledne, kdy slunce nejvíce pálí, musím ležet, abych co nejvíce omezil pocení. Sbalil jsem proto rychle všechny věci a ještě za tmy vyrazil dále. Za ranního chladu se mi šlo dobře, ale vzduch se rychle oteploval. Hodinu před polednem už se chvěl, jak byl rozpálený. Odbočil jsem do hor po své pravici a v jednom úzkém kaňonu našel převis. Svalil jsem se pod něj a s rozkoší vychutnával asi 60 cm široký stín.
Pod převisem jsem zůstal několik hodin. I když jsem nebyl vystaven přímým slunečním paprskům, žízeň se zvětšovala. Pečlivě jsem odměřoval doušky teplé vody, ale i tak mi v době, kdy jsem odpoledne vyrážel k dalšímu pochodu, zbývaly z celé mé zásoby necelé dva litry. To už jsem věděl, že jsem se dostal do průšvihu, protože podle GPS jsem ušel něco přes polovinu své trasy (38 km), ale vodu už jsem téměř vyčerpal. Nezbývalo mi však nic jiného než jít stále dál. S kratičkými přestávkami jsem šel až do dvou hodin v noci. Naštěstí svítil měsíc, takže rychlost pochodu se nijak znatelně nezmenšila. Ve dvě hodiny už jsem však byl tak unavený, že jsem musel zastavit. Byl jsem na 60. kilometru a v lahvi zbývalo 0,75 litru vody. Vyčerpáním jsem usnul přímo na místě, kde jsem se zastavil.
KDE JE CESTA?
Probudilo mě svítání. Znovu rychle vstát a pospíchat k jihu. Domníval jsem se, že jsem 10 km od silnice, kde na mě bude čekat Dominika. Vodu v lahvi jsem stále šetřil pro případ největší nouze, jen občas jsem si svlažil rty. Tělo však začalo protestovat. Jazyk v ústech mi ztuhl a vnímal jsem ho jako cizí předmět, který mi brání v polknutí. Na pravé noze se mi pod chodidlem utvořily puchýře, které se zanedlouho strhly. Nejhorší však bylo, že mě občas přepadla ostrá svíravá bolest srdce, které patrně nezvládalo přečerpávat zahuštěnou krev. V ten okamžik jsem vždy musel zastavit a počkat, až bolest odezní. Ačkoliv jsem proto postupoval pomaleji, před desátou hodinou jsem stál na 70. kilometru.
Místo silnice se však přede mnou rozkládala nekonečná plocha salaru. Co se děje? Ukazuje GPS více kilometrů, než jsem ve skutečnosti ušel? Nebo je chybný údaj v mapě?
JDE O ŽIVOT
Musím jít, nic jiného mi nezbývá. Třeba je to jen o kousek dál, popojdu o dva tři kilometry a určitě silnici najdu, říkal jsem si v duchu, zatímco jsem tělo nutil k dalším krokům. Síly mě rychle opouštěly. Cítil jsem, jak pomalu mi pracuje mozek. Když jsem stál na 77. kilometru a silnice se stále neobjevovala, pochopil jsem, že se někde stala chyba. Musel jsem se rozhodnout, co dál. Držet se při západním břehu salaru jsem považoval za sebevraždu, protože v této pustině mě nikdo neobjeví. Jedinou mou šancí byli lidé na 60 km vzdáleném druhém břehu, nebo areál těžební společnosti, jehož silueta se rýsovala v dálce a velikostí připomínala domečky z dětského kolejiště. Tato společnost těží v jižní části salaru sůl a leží přibližně v polovině mezi oběma břehy. Její světla jsem dnes v noci viděl.
NA KONCI SE SILAMI
Zamířit k těžební společnosti znamenalo opustit relativně schůdný břeh salaru, vydat se mezi krystaly soli a na každém kroku riskovat pád. Po krátké úvaze jsem zjistil, že mi nic jiného nezbývá. Trmácel jsem se pomalu mezi krystaly, když jsem najednou před sebou uviděl cestu. Nikoliv asfaltku, kterou jsem očekával, ale dva pásy vyjeté koly těžkých náklaďáků. Znejistěl jsem. Je to hledaná cesta, nebo ne? Protože jsem byl hrozně unavený, svalil jsem se na zem a odpočíval. Slunce mě opékalo jako na pánvi a měl jsem dojem, že s každou další minutou ztrácím sílu a zároveň vůli žít. Na cestě jsem ležel déle než hodinu. Po 13. hodině jsem pochopil, že jsem někde jinde, než bych měl být, protože touhle dobou už by tu podle naší domluvy měla být Dominika. Zvedl jsem se a pokračoval v postupu směrem k těžební společnosti. Po cestě to šlo naštěstí lépe, ale i tak mě síly rychle opouštěly. Nebylo divu, vždyť ve vražedných teplotách přes 50 stupňů Celsia jsem dnes vypil jen 0,75 litru vody a přitom ušel už minimálně 20 kilometrů.
ZÁCHRANA
Asi za další hodinu chůze jsem zjistil, že už nedokážu unést krosnu. Odhodil jsem ji proto na zem a pokračoval bez ní. Jen v rukou jsem držel dvě poslední, teď už úplně prázdné lahve. Nevím, jak dlouho jsem se takto potácel, ale po době, která mi připadala nekonečná, se obrysy budov přede mnou začaly zvětšovat. Podařilo se mi dojít na silnici, která už skutečně měla asfaltový povrch. K mé velké radosti po ní zanedlouho přijíždělo auto. Muži sedící uvnitř pochopili okamžitě, že potřebuji vodu, a zavezli mě až k budově kantýny v areálu těžební společnosti. Byl jsem zachráněn.
ZÁLUDNÁ MAPA
Přechod salaru je nejnáročnější akcí, jakou jsem dosud podnikl. Musel jsem sám se sebou hodně bojovat, abych dokázal odolat pokušení vzdát to. Od smrti mě tentokrát dělil opravdu jen malý kousek. Jak jsem zjistil po setkání s Dominikou (naštěstí jsme se našli hned druhý den), údaj v mapě, kterou jsem používal, byl chybný. Cesta napříč salarem neležela na sedmdesátém, ale na stém kilometru! Tato nepřesnost mě mohla stát život, ale to už tak bývá, že o podstatných věcech rozhodují maličkosti.
_____________________
O AUTOROVI
Pro cestovatele a fotografa Radka Formana (34 let) jsou výpravy do divokých končin naší planety jako droga, které nemůže odolat. Sám o tom říká: "Čím více cest jsem prošel, tím více myslím na to, kde všude jsem ještě nebyl." V ABC č. 21/46 jsme si s ním povídali o jeho pobytu na české polární stanici v Antarktidě. Rozhovor najdete i v archivu na www.iabc.cz pod názvem Sám v ledové pustině. Fotografie z dalších výprav si můžete prohlédnout na www.formanworld.com
______________________________
SALAR - PAMÁTKA NA JEZERO
Slovo salar vzniklo od španělského slova sal (sůl). Povrch salarů je totiž pokryt silnou vrstvou minerálních solí, které se ukládaly na dně jezer a po jejich vyschnutí se dostaly na povrch. Vzhled salaru není ovšem nijak jednotný. Může vypadat jako rovná bílá pláň, nebo naopak jako rozryté hroudy až 40 cm vysokých solných krystalů. Chůze po takovémto povrchu je velmi namáhavá a nebezpečná. Krystaly se pod nohama rozpadají a lámou a člověku neustále hrozí pád mezi jako nůž ostré hrany soli, přičemž navíc místy prosakuje slaná voda.
