Bitevník pro všechny

Sdílej
 
Nejostřeji sledovanou novinkou amerického letectva současnosti je bitevník, který je zatím známý pod označením JSF. Ve výzbroji americké armády by se měl objevit až někdy kolem roku 2010 , ale už teď se o něm mluví jenom v superlativech. A není divu. Vždyť tento letoun by měl ovládnout pozemní základny i letadlové lodě .

Nejostřeji sledovanou novinkou amerického letectva současnosti je bitevník, který je zatím známý pod označením JSF. Ve výzbroji americké armády by se měl objevit až někdy kolem roku 2010 , ale už teď se o něm mluví jenom v superlativech. A není divu. Vždyť tento letoun by měl ovládnout pozemní základny i letadlové lodě .

Foto
Joint Strike Fighter (JSF) přeloženo do češtiny znamená společný útočný bitevník. A právě slůvko společný je velmi důležité. Americké ministerstvo obrany (Pentagon) přišlo v polovině 90. let s programem modernizace letecké výzbroje státu. Nový letoun ovšem neměl být pouze jednoúčelový, jako tomu bylo doposud, ale měl být schopen operovat jak z běžných pozemních letišť, tak i z malých pozemních či námořních základen nebo z letadlových lodí. Takto měly být uspokojeny potřeby Amerického vojenského letectva (US Air Force), námořní pěchoty (US Marines Corps) i vojenského námořnictva (US NAVY). Z programu JSF bude modernizováno také Britské královské námořnictvo (UK Royal NAVY).

X-32 A X-35
Do konkurzu na návrh JSF se přihlásilo několik společností, z nichž do finále se dostaly Boeing a Lockheed Martin. V požadavcích Pentagonu na nový letoun byla kromě univerzálnosti snadná ovladatelnost, supersonická rychlost a použití technologie stealth (neviditelnost radarem). Obě společnosti těmto požadavkům vyhověly. Boeingův projekt dostal označení X-32 a prototyp Lockheed Martin byl označen X-35. Písmenem X Američané označují vojenské prototypy či experimentální letouny a za písmeno se dává pořadové číslo. Prototypy obou firem byly vyrobeny ve verzích A a B, přičemž A jsou letouny s konvenčním startem a přistáním (CTOL) a B je varianta STOVL, tedy s krátkým startem a svislým přistáním.

F-35
Vítězem konkurzu na JSF se nakonec stal Lockheed Martin, který předvedl letoun ekonomičtější na výrobu i provoz. Jeho stroj se tak posunul z experimentální roviny do výzbroje americké armády a písmeno X v označení stroje nahradilo písmeno F. F-35 má tři verze značené A, B, C. Verze A je letoun s klasickým startem a přistáním, určený pro US Air Force. Americké letectvo tak do roku 2010 definitivně pošle do starého železa dosluhující těžce pancéřované letouny A-10 Thunderbolt a bitevníky F-16 Falcon. Dražší bitevníky F-15 Eagle ve výzbroji zatím zůstanou, ovšem hlavní úderná síla připadne novým letounům F-35A, které budou v bojových akcích spolupracovat se stíhačkami F-22. F-35B je letoun typu STOVL (s krátkým startem a svislým přistáním) a je určený jednotkám námořní pěchoty. V těchto složkách nahradí pověstné skákající stíhačky AV-8B Harrier a starší verze hornetů (F/A-18C/D). Hornety zmizí i z letadlových lodí, kde by do služby měly nastoupit stíhačky F-35C. Už do roku 2005 na letadlových lodích skončí také stíhačky F-14 Tomcat, které budou nahrazeny superhornety F/A-18E/F. Ty budou nasazovány do bojových akcí společně s novými bitevníky F-35C.

KONSTRUKCE
Všechny verze F-35 si jsou velmi podobné tvarem, rozměry i výkonem, ale pod povrchem to jsou zcela rozdílné stroje. Tvar má F-35 velmi podobný víceúčelovému bojovému letounu F-22 Raptor. Tato vazba je logická, neboť i raptor pochází z dílny Lockheed Martin. Základem JSF je jednomístný středoplošník, tvarem ipoužitými materiály RAM (absorbující radarové záření) odpovídající technologii stealth. Za pilotní kabinou jsou po stranách dva otvory sání proudového motoru. Široká křídla jsou umístěna v zadní části stroje a hned za nimi z trupu vyrůstají vodorovné ocasní plochy, nad nimiž se tyčí dvojice šikmých ocasních ploch. F-35 může dosahovat rychlosti až Mach 2. Výzbroj proti vzdušným i pozemním cílům ponese ve vnitřních pumovnicích, ale může být vybaven i závěsníky pod křídly. Výzbroj nesená na závěsnících ovšem snižuje schopnost stealth, takže primárně by měly být používány vnitřní pumovnice. Motor letounu konstrukčně vychází z motoru Prat & Whitney F-119, použitého u bitevníku F-22. Tento motor použil iBoeing u svého prototypu JSF X-32.

ROZDÍLY VE VERZÍCH
F-35A je dlouhý 15,4 m, rozpětí křídel má 10,7 m a váží kolem 12 t. F-35B je s áčkovou verzí rozměrově shodný, pouze váží o dvě tuny víc. Je to dáno vybavením pro krátký start a svislé přistání. Ústí trysky motoru je k tomuto účelu stavitelné. Při běžném letu míří dozadu, při startovacím a přistávacím manévru se otáčí směrem k zemi. Proud výfukových plynů tak nežene letoun vpřed, ale vzhůru. V tom trysce pomáhá vrtule vzduchové turbíny umístěná těsně za pilotní kabinou. Na první pohled nejodlišněji vypadá F-35C. Má totiž o dva a půl metru větší rozpětí křídel. Jinak je jen o pár centimetrů delší než předchozí verze a váží 13,9 tuny. Větší plocha křídel je důležitá kvůli snadnější manipulaci se strojem při nízkých rychlostech během přistávání na letadlových lodích. Proto má letoun také silnější podvozek a samozřejmě na zádi záchytný hák. F-35C pojme také více paliva, protože bojové operace letadlových lodí mohou být vedeny na větší vzdálenosti.

PORAŽENÝ BOEING X-32
Boeing, který v konkurzu na JSF vypadl v posledním kole, předvedl stroj velmi kompaktního tvaru s výrazným trojúhelníkovým křídlem, dvojicí šikmých ocasních ploch a bachratým trupem. Pod jednomístnou kabinou je velký otvor sání proudového motoru. Velká část draku je vyrobena z materiálů RAM. Výzbroj nese letoun ve vnitřních pumovnicích z obou stran centrálně uloženého motoru. Kromě vnitřně nesených zbraní může mít rakety či bomby umístěny na závěsnících pod křídly.