Dan Bárta je jedním z našich nejznámějších a hlavně nejlepších zpěváků. Na nejvyšších příčkách všemožných žebříčků se pohybuje tak dlouho, že úvodní tvrzení sotva někoho překvapí. Je to však pouze jedna z jeho mnoha tváří. Neméně zajímavý je Dan Bárta - cestovatel a fotograf vážek.
Dan Bárta je jedním z našich nejznámějších a hlavně nejlepších zpěváků. Na nejvyšších příčkách všemožných žebříčků se pohybuje tak dlouho, že úvodní tvrzení sotva někoho překvapí. Je to však pouze jedna z jeho mnoha tváří. Neméně zajímavý je Dan Bárta - cestovatel a fotograf vážek.
Kdy jste poznal, že umíte zpívat, a hlavně že chcete zpívat?
Že zpívat umím, jsem věděl hrozně dlouho. Asi od pěti. A myslím, že v té době jsem to věděl lépe než teď, protože jsem ještě neměl žádná měřítka. Čím jsem starší, tím víc času spolkne sebepřesvědčování. A že hudbu, a vážně, chci dělat, že si ji zvolím jako povolání, tak o tom se rozhodlo asi před osmi lety, kdy jsem si uvědomil, že to je to, co mě baví. A tak jsem zvážil všechna pro a několik drobných proti a šel jsem do toho.
To jo, ale já jsem do muziky dlouho jít nechtěl. Chtěl jsem se zabývat třeba medicínou, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem muziku dělat začal. A už jsem u ní zůstal, protože měla ohlas, byla k něčemu. Motivovali vás ke zpívání rodiče? V době, kdy mi bylo nějakých 16, 17, nebyla taková doba, aby rodiče motivovali své potomky k tomu být "populární osobnost". Rodiče mě v tomto směru nechali napospas sobě samému, což je docela dobře. Táta po mně sice chtěl, abych šel do lidové školy umění, ale já jsem radši honil mičudu. Zpíval jsem ve školce ve sboru, pak ve škole ve sboru, z toho jsem ale odešel, protože to na mě bylo moc stresující. Po čtvrté třídě jsem lidovou školu s díky odmítl a šel jsem na sportovní základku. Škoda. Neumím noty, ale mám vypracovanou postavu, ha ha.
Ale to se u populární osobnosti také hodí, ne?
Jasně!
Co vás láká na cestování?
Když jsem byl malý, přečetl jsem docela dost tátových knížek. Četl jsem různé cestopisy, měl jsem rád atlasy, zeměpis a biologii. Cestování bylo logickým vyústěním mých zájmů. Každý, kdo se zajímá o přírodu, má v paměti takové ty obrázky z knížek, na nichž je třeba emu. U fotky je popiska: "Tento praprahistorický pták se prohání po pláních Austrálie..." Takže jsem se jel podívat, jak ta zvířata vypadají doopravdy. Mohl jsem stát a vidět, jak emu uhání plání, což je prostě fajn. Zvířata a příroda byly hlavní motivací - poznat, jaké to je, když je člověk v horách, když je na poušti, v pralese... To může být stokrát barvitě popsané, ale vlastní kůže, to je něco jiného. Něco jiného je encyklopedická znalost, něco jiného osobní zážitek.
Přišel jste na způsob, jak se při cestování vyhnout klasickému "turismu"? Jak zemi skutečně poznat, nevidět jen výsek reality, pozlátko pro turisty?
No jasně. Úplně nejjednodušší způsob je koupit si průvodce a mapu, zjistit si, kde jsou národní parky, jak je vysoká ta a ta náhorní plošina, odhadnout svoje možnosti a připravit si alespoň základní plán toho, co chce člověk vidět, případně se poradit s lidmi, kteří už v té zemi byli, koupit si letenku a
Procestoval jste USA, Mexiko, Nikaraguu, Kostariku, Venezuelu, Ekvádor, Peru, Austrálii, většinu Evropy, Novou Guineu, Sumatru, Singapur. Ve výčtu chybí Asie a Afrika. Nelákají vás?
Afriku mám schovanou na potom, protože mám pocit, že to tam bude hodně dobré. A Asie je taková složitá. Jako pro Evropana je pro mě těžké napojit se na jejich hodnotové žebříčky. Protože to jsou hinduisti, buddhisti, taoisti, muslimové a já tomu moc nerozumím. Nerad bych někoho naštval, nerad bych něco nepochopil a také bych nerad zůstal stranou dění. Takže Jižní a Střední Amerika je dobrá v tom smyslu, že je sdostatek exotická, a přitom uchopitelná, protože to jsou křesťanské země, i když to křesťanství je takové méně filozofické než tady.
Odrážejí se nějak konkrétní zážitky z cest přímo v hudbě, kterou děláte?
To určitě, ale v dnešní době, kdy člověk může získat informaci o tom, co ho zajímá, v zásadě kdekoli a kdykoli, není rozhodující jet do Brazílie, abych si mohl poslechnout brazilskou lidovou hudbu. Můžu si ji koupit tady nahranou.
Ale možná je pocit z ní jiný v jejím "přirozeném prostředí".
V zásadě jo, ale na cestách je hlavně dobré, že člověk nemá moc starostí se zavedeným pořádkem domova. Je svobodnější. Vjemů je víc, jsou jiné a na jejich základě člověk dostává nápady. Ale není to tak, že by se dala vystopovat nějaká přímá cesta od vjemu k nápadu a ten vjem by byl výsostně ukotvený třeba v Mexiku. Určitě se to neovlivňuje v tom samém čase, spíš se vjemy sbírají a pak vzájemně kombinují.
Jak se zrodil váš zájem o vážky? A proč zrovna o vážky? Proč ne třeba o motýly nebo brouky?
Motýly a brouky jsem sbíral, když jsem chodil asi do šesté třídy. Ale když jsem byl poprvé na Sumatře, vzal jsem si fotoaparát s tím, že domů přivezu nějaké snímky zvířat. A když jsem tak brousil v jednom potoce na Siberutu v pralese, viděl jsem spoustu vážek, které byly ze všeho hmyzu nejbarevnější a nejhezčí. Takže jsem se o ně začal zajímat. Pak už to šlo ráz na ráz. Seznámil jsem se s lidmi, kteří se jimi zabývají, a stalo se z toho vděčné téma, kterým se dá příjemným způsobem utratit spousta času.
Mohlo se stát, že kdybyste, řekněme, neměl hudební talent, byl by z vás dnes vědec, biolog?
Je to možné, ale nevím. Už na střední škole jsem se spíš zabýval ekologickými vztahy a obecným pozorováním, než že bych skutečně uměl vytyčit problém, řešit ho a udělat nějaký výzkum. Jsem na to dost flink a dost nesoustředěný člověk. Mám to ještě pořád v rovině fascinace, pořád mi jde spíš o zobrazování přírody, o náladu, o takové ty špatně zařaditelné a spočitatelné záležitosti, o filozofii nazírání na přírodu jako takovou. Takže spíše než přírodovědec, tak popularizátor. Anebo učitel.
Necítíte rozpor mezi vědou, která je nesmírně racionální, má přesná pravidla, a hudbou, která je plná emocí a pocitů a nahlíží na svět úplně jiným způsobem?
Spíš bych se pokusil najít to, co mají muzika a biologie společného. Zpěvák nebo malíř musí být kreativní. Podobně vědec, který není kreativní, je na nic. To je totéž. Jsou to souputníci v kreativitě. Je potom jedno, jestli je člověk fascinován harmonií, nebo kvantovou fyzikou. Muzika a biologie jsou prostě pestré věci, to mají společné. Nehledě na fakt, že i hudba má svá víceméně přesná formální pravidla.
Svůj zájem o přírodu, o vážky, a na druhou stranu hudbu tedy nechápete jako dva oddělené světy.
Já nejsem dva! Ve všem, v čem sám sebe nacházím, tyhle dva zájmy - a nejen je - zkouším obsáhnout. Využít svoje možnosti považuju za něco jako příjemnou povinnost ke Stvořiteli. A lhostejno, jestli to je nějaká vyšší instance, nebo hmota. Jednou tu možnost mám, tak pojďme do toho! Žiju rád, tak to nechám vykrystalizovat. Vytvořím pár luxusních struktur a zemřu.
V jednom rozhovoru jste líčil fascinaci, kterou jste prožíval při pozorování hejna brkoslavů severních. Přemýšlel jste, "jak je možné, že jsou živí". Jestli je to "živá DNA, nebo vnuknutí, nebo dobře organizovaná parta atomů". Není vám nepříjemný pocit, že život je možná jenom "dobře organizovaná parta atomů"?
Není, mě to uchvacuje. Já si o hmotě myslím to nejlepší. Fakt si jí vážím. Protože to, co se sebou dokáže udělat, je fascinující. Za to, jak je pružná a tvárná a ve svých důsledcích vtipná, mám hmotu normálně rád. Hmota je dobrá, neuráží. Což neznamená, že bych dával všechno za vinu jenom jí. Bylo by mi trochu líto, kdyby všechno byla jenom hmota, ale to, co dokáže a jak sama se sebou zachází, je prostě na Nobelovku. Nobelovku za kreativitu.
Spousta lidí, které bychom mohli nazvat milovníky přírody, odmítá přírodu jakkoli vědecky poznávat, protože mají strach, že by ji pak vnímali jinak, mechaničtěji. To zřejmě není váš případ.
To je podobné jako chtít porozumět všem lidem jenom na základě toho, že byste se do sebe zamilovávali. Jestliže se na to někdo dívá tak, že příroda je krásná, tak je to fakt bezvadné, ale mě baví přijít do lesa a na základě toho, že se podívám na pár stromů, prostě říct: "Tak tady datel nebude. Můžu jít domů, tady datla neuvidím." Člověk pozoruje vztahy, zabývá se tím, čím se kdo živí, v kolik kdo ráno vstává, kde bydlí... Pak se z pocitu, že příroda je nádherná, který je do jisté míry plochý, stane takový trojrozměrný vhled. Člověk najednou vidí podrobnosti, je to pestřejší. Samozřejmě, když naopak nějaké zvíře nebo strom jenom převedeme do dlouhatánského kódu o čtyřech písmenech, tak je to málo. Chybí v tom všechny ty kategorie jako krása, dynamika... Ale jak to kdo má, tak to má, příroda se zkrátka dá pozorovat ze všech možných stran. Určitě nemá cenu odsuzovat jeden nebo druhý přístup, stejně si každý bude stát za tím, co žije. To jinak nejde.
Dan Bárta (33 let) je nejen špičkovým zpěvákem, ale i textařem a skladatelem. S jeho jménem jsou spojeny skupiny Alice, Die El. Eleffant, Sexy Dancers, J.A.R. Byl Jidášem v muzikálu Jesus Christ Superstar a Che Guevarou v Evitě. Mohli jste ho vidět v roli vodníka ve filmovém zpracování Kytice, objevil se i ve filmu Výlet. Od roku 1998 pravidelně získává titul Zpěvák roku, je už pětinásobným držitelem tohoto ocenění. Jeho album Illustratosphere se navíc stalo albem roku 2000. Vedle hudby je jeho vášní cestování po exotických krajích. Na výpravy vyráží na vlastní pěst, nerad se nechává svazovat pravidly cestovních kanceláří. Na odborné úrovni se zajímá o vážky. Plánuje vydání jejich fotografického atlasu, je spoluautorem stránek www.odonata.cz.
ČETL JSTE V DĚTSTVÍ ÁBÍČKO?
No jasně! Základní časák, nedostatkové zboží, tehdy za tři koruny. Vystřihovánky, atlasy... Atlas ABC a obrazové školy byly v ábíčku těmi stránkami, kvůli kterým stálo za to se občas vloupat do cizího sklepa. Kdysi jsem úplnou náhodou objevil ve sběrně asi sedm ročníků kompletních ábíček, které tam někdo odnesl se sběrem. Takže jsem je zase vykoupil a mám je doma doteď. Je to sloup časopisů, do kterých se už třeba nikdy v životě nekouknu, ale přišlo mi jako strašný hřích nechat je rozdrtit a zničit. I když tam tehdy byly takové ty namodrale vytištěné lasičky a tak.
Dan Bárta pronikl i do vystřihovánky ABC! Jeho postava je součástí diorámatu skupiny J.A.R. na str. 40
