Plzeňská zoo chtěla pro svou novou lví expozici získat vzácné lvy berberské. Po několikaměsíčním jednání jí zoologická zahrada v Rabatu, hlavním městě Maroka, slíbila dodat mladou čistokrevnou samici. V únoru 2002 dorazila zpráva, že lvice je připravena k převozu. Přišel čas vydat se do Maroka a na vše osobně dohlédnout.
Po předchozích zkušenostech s touto zahradou se totiž bohužel nedalo čekat, že by lvici sami poslali. Rabat ještě stále Plzni dlužil párek supů bělohlavých, které měl dodat výměnou za dva vlky hřivnaté, odeslané z Plzně už před dvěma lety.
PRVNÍ DOJMY
Na cestu jsem vyrazila služební fabií s přívěsným vozíkem, na němž trůnila speciálně upravená bedna na převoz lvice. Měla jsem vézt pouze prázdnou bednu do Maroka, nikoli lvici do Čech. Několikadenní cesta autem by pro ni byla utrpením a riziko spojené s takovým cestováním by bylo příliš vysoké. Lvice měla do Čech putovat letecky.
Přefrčela jsem Německo, Francii a třetí den jsem již projížděla Španělskem. Trajektem jsem se přeplavila z Algeciras do Ceuty, malé španělské enklávy v Africe. Kolem se začala motat spousta lidí, pokřikovali na mě, tahali mě za rukávy, někteří mi nabízeli lámanou angličtinou pomoc, jiní se vyptávali na obsah bedny. To všechno jsem nějak zvládla. Strach jsem měla z důležitě se tvářících marockých úředníků. Bála jsem se, aby mě nevrátili zpět. Důvodem mohla být libovolná maličkost. Postupně jsem však prošla pasovou i celní kontrolou a najednou se ocitla v Maroku.
Na silnicích se chaoticky motali chodci, cyklisté, koňské a oslí potahy, auta... Projížděla jsem vyprahlou krajinou, neupravenými městy, míjela hliněné domky a musela dávat pozor, abych na rozbitém asfaltu neurazila nápravu. Vydechla jsem si až na dálnici. Byla úplně prázdná, platilo se na ní totiž mýtné. Na 150 km jsem potkala sotva deset aut. Do Rabatu jsem tedy dojela snadno, dostat se do zoologické zahrady bylo horší. Zdálo se, že žádný z domorodců o ničem takovém nikdy neslyšel, a jediná mapa, kterou se mi podařilo sehnat, byl plánek Evropy na zadní straně reklamy na hotel.
RABATSKÁ
ZOO Po půldenním bloudění jsem zoologickou zahradu přece jen našla. Ačkoliv moje návštěva byla ohlášena několik měsíců předem, zástupce ředitele se na mě díval s neskrývaným údivem. Zdálo se, že o mém plánovaném příjezdu nic neslyšel. Také to, že by nějaký lev z jejich zoo měl cestovat do Čech, pro něj bylo novinkou. Přesto jsme se domluvili, že se zítra znovu sejdeme a vše projednáme přímo s ředitelem. Zbývalo dost času, abych si alespoň zběžně prohlédla zahradu. Byla o poznání lepší, než jsem čekala. Zvířata umístěná v klecích, hlavně opice a některé šelmy, sice žila v podmínkách na evropské poměry dost strašlivých, ale kopytníci a zvířata, která mohla do volných výběhů, pro sebe měla dostatek prostoru a přijatelné ubikace.
NOCLEH
Blížil se večer a já jsem musela sehnat ubytování. Náměstek projevil nebývalou ochotu a nabídl se, že mi nějaký hotel najde. Vozík s bednou jsem naštěstí mohla nechat v zahradě. Zmatek v ulicích se směrem k centru výrazně zvyšoval a já zjistila, že jsem jediná, kdo se snaží respektovat jízdní pruhy, řídit se dopravními značkami a používat blinkry. Jediné, co respektovali Maročané, bylo červené světlo na semaforech. Někdy. Náměstek mě zavedl před nejdražší hotel ve městě. Ach jo, tak tady bych nezaplatila ani jednu noc. Představy Maročanů o Evropanech jsou zřejmě stejně nereálné jako představy Evropanů o Maročanech. S díky jsem náměstka nechala odjet, a jakmile ho pohltila změť ulic, vytáhla jsem průvodce a začala se snažit sama. Vymotala jsem se z hlavního náměstí a v jedné z postranních ulic objevila volný a vybavením i cenově přijatelný hotel. Po pěti dnech v autě a nocích strávených ve stanu jsem do postele padla opravdu s ulehčením.
SMLOUVÁNÍ
Ráno, po drobné nepříjemnosti s pobudou, který mi před hotelem tvrdil, že celou noc hlídal moje auto, a chtěl za to bakšiš, jsem opět vyrazila do zoo. Tentokrát mě přijal sám ředitel, a přestože i na něm bylo znát překvapení z mého příjezdu, rozhovor rychle nabral správný směr. Ano, lva mi dá, supy také, a dokonce souhlasil i s párem marockých veverek, které jsem chtěla k transportu přidat. Potíže nastaly, když jsme si s náměstkem šli vybraná zvířata prohlédnout. Lvice se mi ani trochu nelíbila. Byla nesouměrně vyvinutá, nahrbená, oddělená od ostatních. "Tuhle lvici nechci."
Náměstek se na mě jen nevěřícně podíval a skončili jsme opět u ředitele. Ten po delším dohadování svolil, abych si tedy vybrala jiné zvíře. Předvedli mi dvě obrovské, dospělé, pravděpodobně březí lvice. Pro transport byly dost nevhodné. Znovu následovalo dlouhé smlouvání, až z výběhu přihnali další smečku tentokrát skutečně mladých zvířat. Byla mezi nimi i dvouletá Zuoina (arabsky Nádherná) a její jméno přesně odpovídalo skutečnosti. "Ano, to je ona," rozhodla jsem se. Ředitel souhlasil a slíbil, že vše další zařídí. Se supy a veverkami už tolik handrkování nebylo, nechali mi je vybrat rovnou.
BITVA S ÚŘADY
Teoreticky by tím mohla být celá záležitost vyřízena. Stačilo přece naložit zvířata, vyplnit veterinární a celní doklady, odvézt bedny na letiště a vrátit se do Čech. Jenže arabský svět je prostě jiný. Když se v Maroku řekne: "Bude to za chvíli," znamená to ve skutečnosti "přijďte za dva dny", případně "udělejte si to sami". Potřebujete-li orazítkovat nějaké potvrzení, musíte nejdříve najít člověka, který má oprávnění tento dokument úředníkovi s razítkem předložit.
Žádné doklady pochopitelně hotovy nebyly. Následujících pět dní jsem tedy trávila na cestě mezi starobylým Rabatem, kde jsem musela přesvědčit rozličné autority o nezbytnosti vyplnění potřebných formulářů, a 100 km vzdálenou moderní Casablankou, kde sídlila většina státních úřadů schopných tyto formuláře potvrdit. Nicméně i tady číhalo nekonečné množství komplikací, z nichž nejzásadnější spočívala v tom, že letadla přistávající v Casablance byla buď moc malá, nebo neměla návaznost na spojení do Prahy. Museli jsme transport rozdělit. Na 19. března byl připraven let pro supy a veverky, 20. března měla odletět lvice.
NADĚJNÝ ZAČÁTEK
Den před plánovaným odletem supů a veverek mě čekala poslední jednání v Casablance, zatímco v Rabatu mi náměstek ředitele slíbil, že se postará, aby supy a veverky přestěhovali do karanténních ubikací, kde bych je mohla brzy ráno naložit do přepravek. Když jsem se do Rabatu vrátila, s údivem se otázal, jestli to vážně má být uděláno ještě dnes. Byl večer a supi stále spokojeně posedávali ve velké voliéře.
Dále mi oznámil, že v šest hodin ráno na nakládání v zahradě rozhodně nikdo nebude. Přesto se podařilo nemožné. Chytit supy mi pomohl vedoucí lvince, s nímž jsem se mezitím spřátelila, a ráno v půl sedmé jsem s naloženými supy a veverkami opouštěla zahradu. I v Casablance proběhlo vše bez větších potíží a kolem poledne zvířata odletěla.
SE LVEM NA LETIŠTĚ...
Nakládání lva bylo mnohem náročnější. Zuoina se bála, byla vzteklá a vozík, na který jsme ji posléze zavřenou v bedně naložili, se jen otřásal. Celou cestu do Casablanky jsem trnula hrůzou, kdy do nás v tom příšerně chaotickém marockém provozu někdo najede, kdy srazíme některého z cyklistů, kteří se po silnici pohybovali zcela sebevražedným způsobem, případně kdy nám pod plachtu vozíku se Zuoinou strčí hlavu nějaký kůň či mezek. Domýšlela jsem, co se stane, až se vozík i s bednou rozpadne a lvice začne lítat venku.
... A ZPÁTKY
Než jsem na letišti stačila vylézt z auta, jeden z místních povalečů nadzvedl plachtu vozíku a zabořil pod ní hlavu. Ozvalo se hluboké zařvání a celý přívěs se otřásl, jak Zuoina plnou silou narazila do dvířek bedny. Zjevně neměla o návštěvy zájem. Povaleč sice odletěl jako namydlený blesk, ale kolem vozíku se shlukl dav lidí. Mezi nimi se objevil i jakýsi vysoký úředník, který pravil, že odlet lva nepovolí, neboť úprava bedny neodpovídá předpisům. Nepomohlo nic. Přes veškeré smlouvání a prosby jsem musela otočit auto a v největším vedru a nejhustším provozu vyrazit se lvem vystresovaným k nepříčetnosti zpět do Rabatu.
DRUHÝ POKUS
Vyložit lvici, objednat nový let, znovu zabezpečit veterinární vyšetření a všechny dokumenty, které samozřejmě mezitím propadnou... Skoro jsem začínala pochybovat o tom, že se mi podaří lvici do Čech dostat. Po všem tom úsilí se mi však nechtělo celou akci vzdávat, a tak jsem se odhodlala uskutečnit ještě jeden pokus. Náhradní let byl stanoven na 24. března. Doklady byly vystaveny v rekordním čase a v zoo mi pomohli upravit transportní bednu. Znovu jsme Zuoinu naložili a já absolvovala druhou vyčerpávající cestu na letiště. Mříž ve dvířkách bedny jsem přetáhla lehkým závěsem, aby Zuoinu při překládání do letadla kdekdo neočumoval a ona nepřitahovala víc pozornosti, než bylo nezbytně nutné. Letištní povaleči však tentokrát obcházeli můj vozík v uctivé vzdálenosti.
Vyřídila jsem potřebné papíry a kolem poledního jsem Zuoinu konečně převezla do odletové haly. Jen mi ještě stačila vyrvat gumovou hadici s trychtýřem, s jejíž pomocí jsem se ji snažila před startem napojit, a vytrhla napáječku přišroubovanou k podlaze bedny. Nezbývalo než doufat, že cestu přežije i bez další možnosti napití. Měla před sebou čtyřiadvacetihodinové čekání ve Frankfurtu na spoj do Prahy. Zvládla to a již následující den byla pohodlně usídlena v karanténě pražské zoo. Mne čekalo pomalé trmácení autem přes Maroko a Evropu za ní.
VZÁCNÁ ŠELMA
Lev berberský (neboli marocký či atlaský), Panthera leo leo, je poddruh lva, který ve volné přírodě již nežije. Poslední divoký lev berberský byl zastřelen roku 1922. Naštěstí však zůstala zachovaná smečka ve zvěřinci marockého krále. Dnes se s těmito lvy můžete setkat v několika málo zoologických zahradách na světě.
DOBRODRUŽNÁ POVAHA
Dominika Formanová pracuje jako zooložka v plzeňské zoo. Výprava do Maroka nebyla jejím prvním dobrodružstvím. Se svým manželem Radkem prožila (doslova) horké chvilky v chilské poušti Atacama, v níž se Radek rozhodl přejít solné jezero. Dominika na něj čekala na silnici uprostřed pouště a málem se ho nedočkala. Reportáž jste si mohli přečíst v ABC č. 17/47 nebo na www.iabc.cz (Cesta slaným peklem).
NOVÝ DOMOV PRO ZUOINU
Zuoinu si můžete prohlédnout v novém výběhu plzeňské zoo. Společnost jí dělá statný berberský krasavec Vilém z olomoucké zoologické zahrady. Oba vypadají navýsost spokojeně. Lvíčat jsme se zatím sice nedočkali, ale doufáme, že časem nám je Zuoina určitě nadělí.
