Potápění s největšími parybami světa

Sedím na rozpáleném písku mosambického pobřeží Indického oceánu a pozoruji našeho jihoafrického průvodce Quida, jak usazuje moje potápěčské nádobíčko do gumového člunu. Za okamžik nastoupím i já a Quido mě a mých osm přátel poveze třímetrovými příbojovými vlnami na setkání s největšími žralokovitými parybami světa.
Nebude to moje první setkání se žraloky. Mám za sebou potápění na Galapágách s překrásnými žraloky kladivouny, ale i zkušenost s nejobávanějším tvorem všech moří, žralokem bílým lidožravým. A právě on mi dělá trošku starosti. V mosambických vodách se tento dravec vyskytuje. Ne sice v takovém množství jako v několik tisíc kilometrů vzdálené Jihoafrické republice, ale co kdyby? Naposledy překontroluji chod kamery, uložím ji na záď člunu a jdu pomáhat s naloďováním ostatním členům expedice. Člun vyráží, motory řvou a "gumák" přeskakuje jednu vlnu za druhou. V polovině cesty začíná část našeho týmu podléhat mořské nemoci. Cílem dnešního ponoru je mantareef (česky bychom řekli "mantí útes"), místo, kam připlouvají až šestimetrové manty atlantské. Mají tam na vrcholku podmořské hory takzvanou čisticí stanici. To je místo, kde se usadily ryby pyskouni čističi, kteří mantám pomáhají s tělesnou péčí a údržbou. Svými drobnými zoubky je zbavují odumřelých tkání na četných zraněních a ta se pak lépe hojí.

S KAMEROU DO VLN

Jsme na místě. Sonarový hloubkoměr osahává dno a pátrá po vrcholku hory nalézajícím se v hloubce 18 metrů. Kolem něj dno prudce klesá do hlubin přesahujících několik stovek metrů, pokud vrcholek mineme, bude to znamenat zmaření ponoru. Proud navíc potápěče nemilosrdně odnese na další nejbližší adresu - a tou je Madagaskar. Quido zavelí a skupina těžkooděnců se po zádech vrhá do vln. Můj úkol je těžší, nemohu rovnou klesat ke dnu jako moji kamarádi, ale po dopadu na hladinu musím rychle plavat zpět ke člunu pro kameru. Skok s kamerou však riskovat nechci, prudký náraz o hladinu by mohl poškodit těsnicí kroužky a tlak vody v hloubce by dokonal dílo zkázy. Noční můrou každého potápějícího se fotografa nebo filmaře je stříbřitý řetízek bublin unikajících z vodotěsného pouzdra. Po návratu už může jen vylít těch pár decilitrů slané vody, které navždy ukončily život drahého přístroje.
Vlny si se mnou pohrávají jako s korkovou zátkou, ze všech sil se držím člunu a druhou rukou chytám šestikilovou kameru. Její světla ohrožují skla mé potápěčské masky a proud mě i loď snáší dál a dál od místa mého filmařského zájmu. Dýchám pouze šnorchlem, vzduch v tlakové lahvi na zádech budu potřebovat na dně. Každá vlna mě zalije, a tak se spíš topím než plavu.

NA VRCHOLU PODMOŘSKÉ HORY

Quido manévruje s lodí a odtahuje mě zpět nad horu. Beru do úst automatiku a mezinárodním potápěčským signálem vytvořeným z palce a ukazováčku levé ruky vysílám zprávu kapitánovi: "Jsem O.K., jdu dolů!" První nádech a výdech mě ubezpečuje o správné funkci přístrojů. V hlubinách překvapivě není ticho, ruší ho jakési cvakání snad milionu všelijakých mořských okusovačů a požíračů korálů. Jsem sám uprostřed indigové modře, což je chyba. Kde mám "bodyho", parťáka, s kterým mám tvořit tandem? Věřím, že na mě čeká v "cílové stanici", a tak plavu směrem, kde tuším onen vytoužený mantareef. Voda je přeplněna živočichy, miliony drobných korýšů, medúz a kdoví čeho ještě. Mám pocit, že plavu v jakési rybí polévce. Trvá to několik nekonečně dlouhých minut, než zahlédnu tmavý obrys vrcholku hory.
A konečně vidím i svého bodyho. Richard je jedním z našich nejlepších potápěčů-fotografů. Máme společný úkol: nafilmovat a vyfotit největší rejnoky světa, manty. Jenže - kde jsou? Domlouváme se pomocí posunků a já Richarda následuji kamsi k horizontu. Proud mi pomáhá a kamera je pro tyto podmínky konstruována, takže klade jen minimální odpor. Kochám se pohledem na neskutečné množství života. Potkáváme hejna pyskounů, čtverzubců, přímo pode mnou proplul majestátní kanic. V tom ráji plném života brzy zapomínám na útrapy spojené se zanořením.

PŘIPLOUVAJÍ!

Jsme v 18 metrech, když nám cosi zaclonilo sluneční světlo. Richard zuřivě gestikuluje, ať zvednu hlavu. Nad hlavou mi pluje obrovský rejnok manta. Vypadá jako letící pták, vidím tečkované břicho a mou pozornost okamžitě upoutávají lopatkovité výrůstky na hlavě té nádherné paryby. Manty mohou mít v rozpětí až šest metrů, ta naše měří kolem čtyř. Rejnok nad námi zpomaluje, otevírá obrovskou tlamu a staví tělo do úhlu 40 stupňů. Toto gesto je jasným povelem pro pyskouny. Armáda maličkých rybek vyráží ze svých úkrytů a vrhá se do bezedného jícnu. Za normálních okolností by manta hejno prostě vdechla a ukojila svůj nekonečný hlad, zde však platí pakt o neútočení. Čističi se činí, manta sebou občas škubne, to když pyskoun zasáhne místo odumřelé tkáně přímo čerstvou ránu. Mám čas prozkoumat toho nádherného tvora podrobněji. Kamerou zaznamenávám detail žaber a strukturu kůže kolem očí. Snažím se moc nedýchat, abych ji nevyplašil.
Pak opatrně couvám, abych natočil i nějaké celky. Zjišťuji, že moje paní manta není zdaleka sama, v zástupu za ní jsou další čtyři kusy. Nejimpozantnější z nich je obrovský samec měřící snad oněch rekordních šest metrů. Nechávám se k němu snést proudem, je naprosto klidný a plně zaměstnán čističi. V kameře přibývají záběry pro budoucí dokumentární film. Pozoruji obrovskou ránu v zadní části pravého mantího křídla, tady nejspíš úřadoval obávaný velký bílý. Tolik tkáně žádný jiný tvor nevykousne.

PROBLÉMY PŘI VÝSTUPU

Můj potápěčský počítač hlásí konec bezdekompresního ponoru. Překontroluji stav vzduchu v tlakové lahvi a zjišťuji, že mám nejvyšší čas vrátit se na hladinu. Natáčím poslední vteřiny nádherné podívané a mám pocit, jako bych se zúčastnil nějakého baletního představení kdesi v divadle. Loučím se s mantareefem a zvolna stoupám k hladině. Také Richard má nafoceno, a tak koukáme jen tak do modra a přemýšlíme si o mantách. Moje ucho však začíná stávkovat a točí se mi hlava. Richard signalizuje, že mu dochází vzduch, musí na dekompresi do pěti metrů a stihne to jen tak tak.
Posílám mu signál, ať jde napřed, že já to budu mít složitější. Pak se vracím o pár metrů dolů a hlava se mi přestává točit. Tak znovu a pomaleji, vzduchu mám dost, není kam spěchat. Richard mizí za clonou planktonu a já jsem zase sám. Proud mě zvolna odnáší pryč od mantí hory. Nevadí, podle bezpečnostní bóje mě zkušená africká posádka našeho člunu rozhodně najde. Zatím se snažím moc nehýbat, abych ušetřil vzduch. Kameru mám zavěšenou na karabině a jen tak se založenýma rukama visím v prostoru.

SETKÁNÍ S OBREM

V hloubce pěti metrů se vyvažuji na pětiminutovou bezpečnostní zastávku, během níž se tkáně zbaví nahromaděného dusíku. Pokud bych ji zkrátil nebo dokonce vynechal, hrozily by mi vážné zdravotní problémy. Koukám do modra a hlavou mi bleskne: nevypadám tu jako nějaká návnada? Co bych asi dělal, kdyby připlul "ON" - velký bílý. Hlavou mi bleskla vzpomínka na obrovskou samici lidožravého žraloka, která si mě v Jihoafrické republice přeměřovala chladným pohledem. Jenže tam jsem byl v bezpečí ochranné klece, ale tady? Než jsem to stihl domyslet, v mém periferním pohledu se mihla známá silueta. Žralok! Typická hřbetní ploutev, jeho rozměry na tu vzdálenost a při této viditelnosti odhaduji nejméně na sedm metrů. Já si to snad vymodlil: chytám kameru, ať mám tu situaci alespoň zaznamenanou, a připravuji se na obranu. Z vyprávění kolegů, kteří mají s velkým bílým víc zkušeností, vím, že v této situaci pomáhá přesný úder do žralokova rypce, kde má citlivé orgány nazývané Lorenciniho ampule.
Tato rána má dravce paralyzovat, no, uvidíme... Silueta se přibližuje a mé obavy se rázem mění v obrovskou radost. Připlul se na mě podívat žralok obrovský, mírumilovný požírač planktonu. Někdy je také pro svou velikost nazýván žralokem velrybím, je to vůbec největší paryba světa, dorůstající délky až 18 metrů. Obdivuji nádhernou kresbu bílých skvrn na tmavé, až pět centimetrů tlusté kůži. "Velrybák" si mě zvědavě prohlédl a zamířil opět kamsi do hlubin Indického oceánu. Dekompresní zastávka je u konce a já mohu konečně z vody. Vystrčím hlavu nad hladinu a potěšeně zjišťuji, že člun už na mě čeká. První, koho slyším, je Richard - křičí valašským dialektem: "Miro, viděl jsi ho? Toho jsem ti tam poslal já!" Hřeje mě pocit štěstí z právě prožitých okamžiků a v duchu si říkám: "Díky, Afriko!"

NÁLEVKA NA POTRAVU

Manty mají velká koncová ústa a obrovské množství drobných zubů, ovšem pouze ve spodní čelisti. Přestože jich je asi 300 řad, nemají žádnou funkci, manty totiž polykají plankton a malé až středně velké ryby. Často se živí u hladiny, kde je potrava koncentrována. Používají přitom laloky na hlavě (nazývané také "hlavové ploutve", ploutve to však nejsou!), které rozvinou dolů a vytvoří z nich jakousi nálevku. Tou si nahánějí potravu do úst. Součástí potravního chování jsou i "kotrmelce" a obraty ve vodě.

CO NEVÍTE O MANTÁCH

Manta atlantská (Manta birostris) je největší rejnok, váží až 1,5 tuny a v rozpětí může mít až 670 cm, obvykle měří do 4 m (velikostí jí mezi rejnoky může konkurovat jen piloun s délkou těla až 760 cm). Manta atlantská žije na volném moři v hloubkách do 30 - 40 m, od tropů po teplé mírné pásmo všech oceánů (tzv. cirkumtropický výskyt). Často se přibližuje k pobřeží a útesům, zvláště za účelem návštěvy čisticí stanice nebo za bohatými zdroji potravy.