NOBELOVA CENA
Sluneční paprsky nejsou jen zdrojem životadárného světla a tepla, ale také intenzivního ultrafialového (UV) záření. To je v malých dávkách pro život nezbytné (jeho působením se např. v těle tvoří vitamin D), větší dávky by však měly katastrofální následky. U lidí i zvířat vyvolává rakovinu, smrtící je i pro rostliny a mikroorganismy. Zemi naštěstí chrání neviditelný štít, jenž většinu UV záření zachycuje ještě ve stratosféře, ve výšce 15-50 km. Tvoří jej ozon, zvláštní forma kyslíku. Místo obvyklých dvou atomů je molekula ozonu tvořena třemi kyslíkovými atomy.
ŠPATNÉ ZPRÁVY
Roku 1974 upozornili chemici Mario Molina a Sherwood Rowland na nebezpečí, které pro ozonovou vrstvu představují freony - uhlovodíky
obsahující fluor a chlor. Tehdy se běžně používaly jako hnací plyny ve sprejích, jako chladicí náplně v chladničkách a byly i součásti pěnových umělých hmot. Počátkem 80. let si vědci všimli úbytku ozonu nad Antarktidou. Byl tak výrazný, že se pro něj rychle vžil termín ozonová díra . Holandský profesor Paul Crutzen vysvětlil, že rozkladné reakce jsou urychleny částečkami stratosférických mračen, která se vlivem nízké teploty tvoří nad Antarktidou více než jinde. Crutzen, Molina i Rowland získali roku 1995 za své objevy Nobelovu cenu za chemii.
POZDĚ, ALE PŘECE
Poškození ozonové vrstvy bylo tak rozsáhlé, že vyburcovalo i politiky, kteří se obvykle tváří, že se jich globální problémy životního prostředí vůbec netýkají. Roku 1987 byl podepsán tzv. Montrealský protokol - mezinárodní dohoda o omezování výroby a používání látek ničících ozon. Dodatky z roku 1990 (Londýn) a 1992 (Kodaň) tuto dohodu ještě zpřísnily. Freony byly postupně nahrazeny bezpečnějšími sloučeninami a technologiemi. Postupně se přišlo na to, že ozonovou vrstvu ničí i jiné látky. Některých jsme se zatím nedokázali zbavit, přesto se zdá, že se růst ozonové díry zpomaluje. Změny v atmosféře jsou vždy na dlouhé lokte, nicméně ozonová díra by se už neměla příliš zvětšovat a za několik desítek let by se situace mohla vrátit k normálu.
