Desetitisíce diváků se nedočkavě mačkají na tribunách novodobých betonových amfiteátrů. Desítky metrů pod nimi se pro jejich pobavení porve padesátka monster. Další ze závodů NASCAR právě začíná.
Pokud NASCAR nazveme závody na okruhu, myslíme tím opravdu okruh. Drtivá většina z více než třiceti tratí, na nichž se závodí, má tvar oválu, na němž se zatáčí stále doleva, jen dva jsou členitější s pravotočivými zatáčkami. Při délce okruhu od půl míle (asi 800 m) do dvou mil (asi 3,2 km) a celkové délce tratě až 250 mil (asi 402 km) závodníci obkrouží dráhu až 250krát, což může trvat téměř čtyři hodiny! Vypadá to jako neuvěřitelná nuda. Ale zřejmě tomu tak není. NASCAR je po americkém fotbalu druhým nejoblíbenější sport ve Spojených státech, závody mají milionovou sledovanost, přitahují sponzory a NASCAR je s více než 9000 registrovanými jezdci a množstvím státních i místních soutěží největší motoristickou organizací v USA.
První krůčky
Závody NASCAR mají dlouhou historii, jejich počátky sahají až do poválečných let, kdy automobilové Americe vládl fenomén hot rodů (prvních tuněných aut). Právě na základě nelegálních závodů hot rodů vznikla různá motoristická odvětví. Zatímco na západním pobřeží se hot-roddeři přesunuli například na solná jezera (tak vlastně vznikly dragstery), na východě USA se zakládaly (zprvu do značné míry improvizované) závodní okruhy. Organizátoři se domnívali, že diváky přitáhnou spíše obyčejná auta, která si může dovolit každý, a tak v roce 1948 vznikl NASCAR - National Association for Stock Car Auto Racing neboli Národní organizace závodů sériových aut. První oř ciální závody se konaly rok po založení NASCAR, v roce 1949, a to na legendárních okruzích v Charlotte a na Daytona Beach. Proháněly se na nich rodinné sedany značek Ford, Chrysler, Cadillac, Buick, Lincoln, Oldsmobile nebo Mercury, na nichž závodníci nesměli kromě ladění motoru dělat žádné změny. Na nerovných tratích dostávala auta pořádně zabrat a nejhůře na tom byly pneumatiky. Prvním a poněkud kuriózním vylepšením se stala padací dvířka v podlaze, jimiž řidič sledoval opotřebení pneumatik (podle prosvítajícího bílého lemu). Výrobci byli vázáni dohodou, a tak nesměli vozidla nijak přizpůsobovat. I přesto se počátkem 50. let začaly objevovat nové díly - odolnější závodní pneumatiky, ochranné rámy, hliníkové brzdové bubny s lepším odvodem tepla - a vinuté pružiny pomalu nahrazovaly stará listová péra. Jednotliví výrobci s vidinou dobrého obchodu začali na počátku 60. let upouštět od společné dohody, vrhli se na vývoj nových motorů a začali sponzorovat jednotlivé týmy. Moderní éra NASCAR byla za dveřmi.
STAVÍME ZÁVOĎÁK
Dnešní závodní vůz NASCAR má se sériovým vozem jen pramálo společného. Dá se říci, že takřka celé auto se vyrábí ručně. Jádro vozu tvoří bezpečnostní rám s ochrannou klecí, na niž se poté navaří karoserie tvořená asi třiceti prefabrikáty.
Jen několik z nich (kapota, střecha a kufr) dodává výrobce hotové, zbytek si musí tým mechaniků vytvarovat sám. To umožňuje upravit profil vozu pro určitý typ trati, ale také zaručuje jistou odlišnost aut konkurenčních týmů. Podle druhu trati se liší i pneumatiky, které nejsou stejně velké, ale pro usnadnění zatáčení vlevo je největší pravá zadní. K jejich huštění se používá dusík, protože obyčejný vzduch příliš citlivě reaguje na změny teploty a v důsledku jeho rozpínání mohou pneumatiky i explodovat.
I srdce vozu, motor, se po mnohých úpravách podobá svým sériově vyráběným vzorům jen vzdáleně. Motory sice bývají postaveny podle vzoru
BEZPEČNOST PŘEDEVŠÍM
O tom, jakou paseku dokáže napáchat jedenapůltunový auťák řítící se rychlostí kolem tří set kilometrů za hodinu, se už mnozí mohli přesvědčit na vlastní oči a ti méně šťastní i na vlastní kůži. Proto je v NASCAR věnována bezpečnosti velká pozornost. Řidiče chrání pevná ochranná klec, zatímco přední a zadní část rámu je z tenčích trubek, aby se při kolizi zdeformovala a absorbovala energii nárazu. Motor je uložen tak, aby jej náraz při havárii vytlačil pod vůz, ne proti řidiči. Pokud se motor utrhne, automaticky se uzavře přívod paliva, což snižuje riziko vznícení či exploze vozu, stejně jako nádrž uložená v ocelovém plášti a vyplněná pěnou (ta minimalizuje obsah vzduchu - nevznikne tak výbušná směs výparů benzinu).
S motorem souvisí i další bezpečnostní prvek - omezovače výkonu, které byly po několika nebezpečných haváriích zavedeny v roce 1988. Jde v podstatě o hliníkovou destičku s vyfrézovaným otvorem o průměru 2,2 až 2,5 cm, která je umístěna mezi karburátor a sací potrubí. Výsledkem je snížení výkonu až na 450 koňských sil (335 kW), čehož se využívá především na rovných rychlých okruzích.
V okamžiku nárazu ve 320kilometrové rychlosti dochází až k stonásobnému přetížení, při němž nemá řidič šanci kontrolovat své tělo. V anatomicky tvarovaném sedadle jej drží pětibodové bezpečnostní pásy a od roku 2001 také HANS - podpora pro hlavu a krk, která pomocí
