Práce pyrotechniků je zodpovědná a nebezpečná. Odvíjí se od znalosti pyrotechniky a munice, které v sobě spojují jak poznatky dávných časů, tak nejmodernější technologie.
Současní pyrotechnici se zabývají především likvidací munice, pyrotechnického materiálu a různých výbušných systémů. Mezi jejich hlavní úkoly nepatří likvidace ženijních min, tou se zabývají ženisté, i když v současnosti se činnost pyrotechniků a ženistů mnohdy prolíná.
Cesta ke specialistům
V historii měli pyrotechnici poněkud jinou úlohu. Vyráběli ohňostroje, zápalné slože a později různé výbušné předměty, jako např. petardy k prorážení bran pevností. Až kolem poloviny minulého století začali být pyrotechnici vnímáni především jako specialisté na likvidaci nebezpečného explozivního materiálu.
Do skupiny pyrotechnického materiálu patří např. dýmovnice, světlice, různé efekty, výbušky známé také jako dělobuchy atd. Druhou skupinou je munice, tedy především náboje do ručních a dělostřeleckých zbraní, ruční granáty, rakety a řízené střely, letecké pumy a další.
Chyby nepřípustné
Základem úspěšné činnosti pyrotechnika je perfektní znalost konstrukce munice a pyrotechnického materiálu. To, že pyrotechnik se může zmýlit jen jednou, není pouhý vtip. Objektem práce pyrotechniků je nevybuchlá munice, která selhala při střelbě nebo ve válkách, přebytečná munice a pyrotechnický materiál s prošlou lhůtou skladování a různé výbušné nástrahy, vyráběné zločinci nebo teroristy.
ZAPALOVAČE VÝBUŠNIN
Nejdůležitější součástí munice i nástražných systémů jsou zapalovače. Mají za úkol zajistit explozi trhaviny, což se odborně nazývá iniciace. Různě složitými zapalovači jsou opatřeny ruční i dělostřelecké granáty, rakety, pumy i další materiál. Uvnitř zapalovače může být jednoduchý i složitý mechanismus. Může připomínat hodinky i elektroniku na úrovni počítače. Zapalovač má zajišťovat bezpečné skladování, přepravu a vystřelení nebo odhození munice a zároveň její explozi tam, kde je třeba. Nejčastější jsou zapalovače nárazové, které iniciují trhavinu při nárazu na cíl. Dále existují zapalovače časovací, které umožňují iniciaci trhaviny před dopadem na cíl nebo opožděně po něm. Jsou našroubovány buď na špici dělostřeleckých granátů nebo raket (ty se nazývají hlavové), či v jejich dně (dnové), případně u některých pum a raket i po stranách.
AUTODESTRUKČNÍ SYSTÉMY
Součástí zapalovače je malá náložka třaskaviny. Ta vytváří přenosovou vlnu, která umožní iniciaci trhaviny, jež je náplní hlavice nebo granátu. Bez ní nelze standardní trhaviny iniciovat např. úderem nebo zapálením, jak to vidíme občas ve filmech. Nebezpečné jsou jak moderní elektronické systémy, tak i stará munice z druhé světové války.
Mnohé trhaviny spolehlivě fungují i po desítkách let. Proto jsou některé moderní zapalovače opatřeny tzv. autodestrukcí. Ta zajišťuje po určité době letu iniciaci trhaviny, aby se nevybuchlá munice někde nepovalovala a neohrožovala lidi. Nejmodernější typy jsou vybaveny elektronickou autodestrukcí, která zajistí iniciaci po přesně stanovené době.
JAK SE STÁT PYROTECHNIKEM
Pyrotechnici jsou většinou příslušníci armády nebo policie, kteří absolvovali na vysoké vojenské škole výzbrojnětechnického směru obor munice a pyrotechnika. Také to mohou být absolventi specializovaného pyrotechnického kurzu. V posledních letech působí také specializované soukromé pyrotechnické firmy, především při tvorbě velkých ohňostrojů a filmových či televizních efektů. Rovněž jejich zaměstnanci jsou absolventi specializovaných kursů.
ARMÁDA A POLICIE
Zajímavá je především práce armádních a policejních pyrotechniků, kteří zabezpečují ochranu obyvatelstva před teroristickými útoky. Mnozí z nich působí v zahraničních misích, především na Balkáně, v Afghánistánu a v Iráku. Pyrotechnici používají různé speciální vybavení. Jsou to tzv. lehké nebo těžké ochranné oděvy, které je mají chránit před následky neočekávané exploze. Pyrotechnik však vždy riskuje zranění rukou. Ty má nekryté, nebo vybavené pouze tenkými rukavicemi, aby neztrácel hmat. Navíc náhoda není nikdy vyloučena. Osobně jsem zažil případ, kdy nevybuchlý ruční granát zachycený nad zemí na několika stéblech trávy se mi po závanu větru skutálel pod nohy právě v okamžiku, kdy jsem k němu došel. Naštěstí nevybuchl.
S SEBOU DO AKCE
Ke standardnímu vybavení pyrotechnika patří pyrotechnická brašna, v ní jsou kleště na spojování zápalnic a bleskovic s rozbuškami, krabička rozbušek, zápalnice nebo časové rozněcovače, vytyčovací pásmo a další materiál. K poměrně nové výbavě patří dálkově řízení roboti vybavení kamerami a mechanickýma rukama. Jde vlastně o prodloužené oči a ruce pyrotechnika, který tak méně riskuje. Mnohokrát se osvědčili také speciálně vycvičení psi, schopní rozpoznat trhaviny i v téměř hermetických obalech. Jako hledači výbušnin jsou cvičeni také potkani, a dokonce některé druhy hmyzu. Při pyrotechnických pracích pod vodou pomáhají i cvičení delfíni. Novinkou jsou kontrolní rámy na letištích, které jsou schopny po ofouknutí konkrétní osoby poznat z rozboru vzduchu, zda nepřepravuje trhavinu.
LIKVIDACE MUNICE
Munice je obvykle likvidována tak, že se k ní nebo do její bezprostřední blízkosti umístí náložka trhaviny. Ta se iniciuje pomocí zápalnice zapálené pyrotechnickou zápalkou nebo třecím zapalovačem. Na druhém konci zápalnice je upevněna rozbuška plněná třaskavinou, iniciující přenosovou vlnou náložku. Rozbuška může být také elektrická - iniciuje se dráty od baterie nebo ženijní roznětnice. Náložka může být vyrobena z pevné nebo plastické trhaviny. Do plastické trhaviny se pro zvýšení účinku vtlačuje plechový kornoutek, nazývaný kumulativní číška. Ta zesiluje účinek trhaviny.
Při likvidaci nástražných náloží a výbušných systémů ve městech se používají mobilní výbuchové komory. Jsou to tlustostěnné ocelové kontejnery, ve kterých se nálož odpaluje, aniž ohrožuje okolí. Novinkou jsou malé stany, do nichž se výbušný systém umístí a obklopí pěnou. Vynalézavost teroristů však vzrůstá a pyrotechnici s nimi musí držet krok.
***
Pyrotechnika
Slovo pyrotechnika je řeckého původu. Pyros znamená oheň a techné je znalost či obratnost v práci řemeslné, umělecké nebo jiné. Pyrotechnici v antice a staré Číně pracovali především se zápalnými prostředky. Prvními známými zápalnými látkami byla v Evropě pryskyřice ze stromů a na Blízkém východě ropa. Základem úspěšné obrany křesťanské Byzantské říše před muslimy ve Středomoří se stal tzv. řecký oheň. Jím plněné plamenomety sloužily k ničení nepřátelských lodí a k obraně měst.
Střelný prach
Za vynálezce černého střelného prachu jsou obvykle označováni Číňané. Je však otázka, zda šlo o střelný prach, nebo pyrotechnické slože umožňující výrobu jednoduchých raket, s nimiž se lze setkat například i v současné zábavné pyrotechnice. Nelze vyloučit, že první střelný prach byl namíchán v Indii, nebo dokonce v západní Evropě někdy ve 13. století. Například v Praze je již roku 1432 doložen Mathias parans pulvares neboli prachař Matouš. Původní střelný prach pulvis pyrus (prach ohnivý) byl směsí ledku, síry a dřevěného uhlí. K jeho výrobě sloužily v Evropě nevábné suroviny jako hnůj, zdechliny zvířat, krev z jatek a močůvka. Později tvořil základní surovinu ledek. Černý prach byl jedinou výbušninou a trhavinou používanou ke střelbě, výrobě raket, dělostřeleckých bomb a ručních granátů a také v dolech a lomech až do druhé poloviny 19. století. V průběhu 19. století byl vynalezen bezdýmný střelný prach a některé trhaviny (např. dynamit) a třaskaviny. Pravděpodobně nejslavnější trhavinou současnosti je československý plastický SEMTEX. Nejrozšířenější trhavinou je zase trinitrotoluen, známý také jako tritol nebo TNT.
Co jsou výbušniny
Prachy, trhaviny a třaskaviny se souhrnně nazývají výbušniny. Liší se zjednodušeně řečeno rychlostí výbuchu. Nejpomalejší je černý prach, který vlastně pouze rychle hoří, rychlejší jsou bezdýmné prachy, následují trhaviny a nejrychlejší jsou třaskaviny, jako třeba třaskavá rtuť nebo azid olova. Prachy, pokud nejsou uzavřeny v pevném obalu, pouze hoří.
