1. Hadi: Plíživá smrt
Za nejjedovatějšího hada světa se považuje australský tajpan (Oxyurans scutellatus), jehož jed usmrtí dospělého člověka někdy již za pár minut. Naštěstí je velice plachý a obývá málo osídlené australské vnitrozemí, takže ke střetu s člověkem dochází jen zřídka.
Tajpanovi „na paty“ šlape indická kobra královská (Ophiophagus hannah), nejdelší jedovatý had světa (může měřit až 6 m), která na rozdíl od něj žije v hustě osídlených oblastech. Za normálních okolností je poměrně neútočná, ale patří mezi několik málo hadů, kteří se starají o svá vajíčka a hlídají je. A v případě, že se k jejímu hnízdu někdo neopatrně přiblíží, okamžitě zaútočí. Má proto na svědomí mnohem víc lidských obětí než tajpan.
2. Žahavci: Vražedná vlákna
Mimořádně jedovaté druhy najdeme mezi žahavci. Nevelká medúze podobná čtyřhranka Fleckerova (Chironex fleckeri) z vod při severoaustralském pobřeží je mnohými zoology považována za nejjedovatějšího živočicha světa. Poleptání jejími žahavými vlákny je nesmírně bolestivé a způsobuje ochrnutí a šok, který může vést až k smrti. Pomoc je přitom snadná - účinky jedu neutralizuje obyčejný ocet, podmínkou ovšem je, aby se poraněný člověk dostal včas na břeh.
Podobně obávaná je i kolonie trubýšů (druh láčkovců) známá jako měchýřovka portugalská (Physalia physalis), jejíž žahavá vlákna mohou být až 30 m dlouhá. Tento živočich žije v mořích jižní a jihozápadní Evropy, a pokud ho vítr zanese k pobřeží, představuje značné nebezpečí pro koupající se turisty na plážích.
3. Měkkýši: Zrádná krása a šneci s harpunou
Smrtelně nebezpečné druhy najdeme i mezi mořskými měkkýši. Za tím nejjedovatějším se opět musíme vypravit k severnímu pobřeží Austrálie. Tady žije půvabná chobotnice kroužkovaná (rod Hapalochlaena) velká asi jako tenisový míček a ozdobená modrými kroužky. Její krása je ovšem zrádná, kousne-li vás, na rozloučení se světem máte jen několik minut, její sliny obsahují prudký jed, proti kterému neexistuje protijed.
Titul nejjedovatějšího plže pak patří dravé homolici mramorované a síťkované (Conus marmoreus a C. textile). Homolice jsou k lovu vybaveny jakousi ostrou harpunou, s jejíž pomocí vstřikují do těla oběti prudký jed, který dokáže usmrtit nejen ryby, ale i neopatrného potápěče.
4. Štír: Postrach pouště
Do jednoho pytle s hady lidé většinou házejí i štíry - ale poněkud nespravedlivě. Z několika set druhů štírů je opravdu smrtelně jedovatých jen asi deset. Titul nejjedovatějšího si nepochybně zaslouží severoafrický Leiurus quinquestriatus, jehož bodnutí je nejen nesmírně bolestivé, ale pokud se člověku nedostane včasné pomoci, za několik hodin umírá na celkové ochrnutí organizmu.
5. Pavouci: Nejen černá vdova
O titul nejjedovatějšího pavouka soupeří hned tři druhy. Na prvním místě známá „černá vdova“ - snovačka jedovatá (Latrodectus mactans), která žije i v jižní Evropě. Dalším adeptem na tento titul je australský sklípkan Atrax robustus, který je navíc nesmírně agresivní - pokud se někdo přiblíží k jeho noře, okamžitě zaútočí a neváhá kousnout i několikrát po sobě.
Odborníci však většinou přičítají prvenství palovčíku brazilskému (Phoneutria fera), jehož jed je srovnatelný s jedem chřestýše a který už zavinil smrt mnoha lidí. Přezdívá se mu také „banánový“ pavouk, neboť často žije na plantážích a s trsy banánů se může dostat i značně daleko od svého domova.
6. Šípové žáby
Vypadají jako nějaké barevné šperky, jejich pestré barvy však slouží jako výstražné zbarvení. Drobné jihoamerické šípové žabky rodu Phyllobates a Dendrobates totiž vylučují z pokožky jeden z nejsilnějších jedů na světě - indiáni do něj máčeli hroty svých šípů a pouhé škrábnutí takovým otráveným šípem pak mohlo usmrtit i značně velké zvíře nebo člověka. Díky tomu jsou tyto žabky známé ve většině jazyků jako „šípové žáby“.
7. Nebezpeční brouci lásky
Prudce jedovaté druhy najdeme mezi hmyzem. Nad vosami, sršni a dalšími zástupci blanokřídlých vítězí puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) z příbuzenstva stejně jedovatých majek (Meloidae). Tento kovově zelený brouk produkuje jed, jehož účinky jsou srovnatelné s účinky zpuchýřující bojové látky yperitu (proto puchýřník).
Jed má i silné afrodiziakální účinky, proto se již od starověku používali sušení a drcení puchýřníci (pod názvem „španělské mušky“) k výrobě různých nápojů lásky, předávkování ale stálo mnohého milovníka život. Prášek ze sušených puchýřníků byl také oblíbeným jedem starověkých a středověkých travičů.
8. Neviditelná jedovatá ryba
Mnoho jedovatých živočichů žije na korálových útesech včetně nejjedovatější ryby světa, odrance pravého (Synanceia verrucosa). Ryba je skutečně „odraná“, nemá šupiny, místo toho je pokryta množstvím hrbolků, takže připomíná omšelý kámen.
Šlápnutí na ni se však nevyplácí - do třinácti ostnů hřbetní ploutve ústí jedové žlázy, které produkují silný nervový jed. Neutralizovat ho je naštěstí snadné - pomůže omytí rány horkou vodou, protože teplota nad 45 oC jed rozkládá.
Jedovými ostny jsou vyzbrojeny i ryby z příbuzné čeledi ropušnicovitých, kam patří i obávaná středomořská ropušnice skvrnitá (Scorpaena strofa) nebo oblíbení chovanci mořských akvárií, perutýni (r. Pterois).
9. Varan komodský: Jedovatá dračí slina
O nejmohutnějším ještěru světa, varanu komodském (Varanus komodoensis) se už dlouho vědělo, že jeho kousnutí způsobuje otravu krve vedoucí až ke smrti. Pouhým kousnutím je varan schopen zabít např. divoké prase, jimiž se tito ostrovní „draci“ nejčastěji živí.
Po celá léta se předpokládalo, že jed obsažený ve varaních slinách produkují bakterie, které žijí v jeho tlamě. V roce 2009 ale vědci zjistili, že zdrojem jedu jsou jedové žlázy, které má varan ve spodní čelisti.
10. Jedovatí jsou už i ptáci
Až donedávna byli ptáci považováni za jedinou živočišnou skupinu, v níž není žádný jedovatý druh (jedovatí savci existují - nejznámější je ptakopysk, jed produkují i někteří hmyzožravci).
Až když v roce 1989 studovali vědci skupinu endemických novoguinejských pěvců rodu Pitohui všimli si, že po práci s nimi mají příznaky otravy. V roce 1992 popsali úplně první ptačí druh, pištce černohlavého (Pitohui dichrous), jehož peří, kůže a některé tělní orgány obsahují prudký jed stejného složení a stejných účinků, jako je jed šípových žab.
