1. Prasátko Indiánů
Morče patří k nejstarším domácím hlodavcům – podle archeologických nálezů bylo známé již před 6–7 tisíci lety. Inkové už znali morčata různých barev, s různými typy srsti a různě velká: morčata chovaná pro maso vážila až 2 kg. Do Evropy se dostala již v 16. století, ale jako domácí mazlíčci se začali chovat až v 18. století především v Anglii. Hlavní vlna jejich obliby přišla po 2. světové válce, kdy se rozšířili po celé Evropě.
Pro koho se hodí?
Morče je jedním z nejméně náročných domácích mazlíčků, hodí se i pro úplného začátečníka, který chce mít doma zvířátko mírumilovné, nekousavé, neutíkající ze své ubikace... A přitom mazlivé, kontaktní a nenáročné na prostředí, prostor i krmivo. Vybrat si může z celé řady barevných typů, existují morčata krátkosrstá, dlouhosrstá i angorská a dokonce i bezsrstá vhodná pro alergiky.
2. Milovníci chladu
Činčily znali Evropané mnoho let jen v podobě hebkých kožešin dovážených z Jižní Ameriky. Lov je však nakonec přivedli až na pokraj vyhubení. Následné pokusy o chov činčil v zajetí ztroskotaly na tom, že vysokohorská chladnomilná zvířata nepřežila plavbu přes rovník. A již začátkem 20. století se činčily považovaly za vyhubené.
Pátrání v horách
Americký inženýr Matthias F. Chapman však věřil, že v odlehlých oblastech And ještě mohly nějaké činčily přežít. Hledal je dlouhých pět let a nakonec za pomoci místních indiánů našel jednu z posledních přežívajících kolonií. Na převoz činčil se vybavil chladicími boxy a v roce 1923 se na své farmě v Kalifornii dočkal prvních mláďat. Jejich krev dnes v sobě nesou prakticky všechny chované činčily, zatímco zbytky divokých se krátce poté dočkaly zasloužené ochrany.
Pro koho se hodí?
Činčily jsou vhodné pro zkušenější chovatele. I když dnes nevyžadují chlazené ubikace jako kdysi, stále jsou na kvalitu prostředí náročné. Vadí jim přehřátí a zvýšená vlhkost, lze je proto chovat jen v dobře větrané, dostatečně velké kleci. Není to zvíře na mazlení, často zůstávají plaché, jejich jemné srsti nesvědčí hlazení a při špatné manipulaci o ni dokonce mohou přijít.
3. Nejmenší kamarád
Osmáci nejsou jen žáci osmé třídy, ale také čilí hlodavci připomínající miniaturní veverky. V zajetí se začali chovat až ve druhé polovině minulého století z poměrně neobvyklého důvodu: netráví cukry, a tak sloužili v laboratořích pro výzkum cukrovky.
Pro koho se hodí?
Osmáci jsou nenároční na chov, přesto se hodí spíš pro zkušenějšího a trpělivého chovatele. Nejsou totiž ještě moc zdomácnělí a na lidský dotek si musí zvykat. Také je třeba počítat s tím, že je nutné chovat víc osmáků pohromadě, osamělý osmák strádá tak, že dokonce umírá dřív než zvířata chovaná ve skupině. Nevyplácí se ani roztržitost nebo zapomnětlivost – osmáci využijí každé příležitosti k útěku ze své
Evropští vs. jihoameričtí hlodavci
Přes řadu společných znaků existují mezi eurasijskými a jihoamerickými hlodavci rozdíly. Jedním z nejnápadnějších je způsob rozmnožování. Zatímco naše myši, křečci či potkani rodí po velmi krátké době březosti (myši 21 dní) větší počet bezmocných, holých a slepých mláďat, morčata, činčily či osmáci jsou březí déle (činčily 111-113 dní), mají ve vrhu méně mláďat, ta se zato rodí samostatná – jsou osrstěná, vidoucí a brzy začínají přijímat i normální stravu.
