O sojkách se ne nadarmo říká, že jsou to strážci lesa. Jejich pronikavý křik, kterým upozorňuje na vetřelce (třeba právě na vás), zná každý. Méně už se ví, že patří mezi nejchytřejší ptáky naší přírody. Mají fenomenální paměť, schopnosti kombinovat a jejich špiónské schopnosti by jim mohl závidět i James Bond. V přírodě jsou nesmírně ostražité a plaché, jejich dlouhodobé a pravidelné pozorování je téměř nemožné. Britští vědci, kteří zkoumali jejich chování, proto použili k pokusům sojky chované v zajetí. Na konci minulého roku výsledky tohoto výzkumu zveřejnili.
Mapa v hlavě
To, že si sojky ukrývají potravu, aby měly co jíst v zimě v období nouze, je poměrně známá skutečnost. A právě tady se projevuje jejich vynikající paměť. Sojka si dokáže zapamatovat až několik tisíc úkrytů, v nichž má zahrabaný žalud, ořech či jinou potravu. A nejen to, pamatuje si dokonce, jaký druh potravy v úkrytu je, kdy ho tam ukrývala a jak rychle je nutné ho spotřebovat. To vědci zjistili pokusem, v němž nabízeli sojkám burské oříšky a červy.
Dříve než se zkazí
Pokusné sojky nejprve vybíraly uskladněné červy. Mohlo by to být tím, že červi jim chutnají víc, ale svou roli nepochybně hrála i skutečnost, že se tato lahůdka rychle kazí. Protože v případě, že se některá sojka nemohla k ukrytému červu dostat delší dobu, přestal ji zajímat. Už se k němu nevracela a šla si raději vyzvednout méně chutný oříšek. Nejspíš tedy věděla, že červ už se v zemi rozložil a že by ho hledala zbytečně.
Nevidí mě někdo?
V dalších pokusech sledovali vědci chování sojek v okamžiku, kdy potravu ukrývají. Ukázalo se, že sojky promyšleně volí úkryty tak, aby svou činnost co nejlépe utajily. Ořech či žalud zahrabou na zastíněném místě či v zákrytu za nějakou překážkou. Pokud přitom získají podezření, že jejich úkryt není zcela dokonalý nebo si všimly, že je při práci někdo sledoval, potravu z něj přemístí jinam. Jindy hluční ptáci se přitom chovají nezvykle tiše a neustále se rozhlížejí, zda je někdo nepozoruje.
Potichu jen někdy
Volbu prostředí, do kterého ořech zahrabávají, ovlivňuje i to, zda je může vidět či slyšet konkurence. Vědci pokusným sojkám nabídli jako materiál k zahrabání potravy štěrk, který působí hluk, a jemný tichý písek. Pokud sojka zjistila, že ji jiná sojka může vidět i slyšet, bylo jí jedno, že dělá hluk a klidně ořech zahrabala do štěrku. V okamžiku, kdy ji soupeřka mohla jen slyšet a nedohlédla na ni, ale volila písek, aby před ní svou činnost a skrýš zatajila.
Špiónky a zlodějky
Žádná sojka si nenechá ujít příležitost vyloupit cizí skrýš. Proto neustále hlídá, co dělají jiní ptáci v okolí. Když se jí naskytne možnost sledovat konkurenci, která si právě ukrývá potravu, rázem se promění ve zkušeného špióna: V naprosté tichosti sleduje svou oběť a přitom dbá, aby sama nebyla zpozorována. Pak cizí skrýš vybere a potravu přemístí jinam. Pravdou ovšem je, že ani ona sama si nikdy nemůže být jistá tím, že nějaký „špión“ tajně nesleduje ji – každá sojka nachází během zimy řadu svých skrýší vyloupených, ať už jinými sojkami nebo příbuznými kavkami či vranami.
