Předkové dnešních lvů žili v teplých oblastech, ve kterých se z uhynulých zvířat mnoho nezachová, a jejich paleontologické nálezy jsou velmi vzácné. Původ a vývoj dnešních poddruhů lvů byl proto až dosud zahalen tajemstvím.
Za vycpanými lvy
Své pátrání zahájili vědci v muzeích a zoologických sbírkách celého světa. Hledali v nich lvy všech možných poddruhů z celého areálu jejich bývalého i současného výskytu. Mezi nimi byly i poddruhy, které byly v nedávné minulosti vyhubeny. Z dochovaných trofejí a vycpanin odebírali vzorky DNA. Tuto „kolekci“ historické DNA pak doplnili vzorky získanými ze žijících lvů.
Poslední společný předek
Zmapovat historii dnešních „králů zvířat“ se vědcům podařilo právě srovnáním těchto vzorků. Především se potvrdilo, že jejich poslední společný předek žil před asi 124 tisíci lety v jihovýchodní Africe. V tomto čase se začalo měnit tehdejší prostředí. Tropický prales se od rovníku rozšířil vysoko na sever a Sahara se proměnila v úrodnou savanu. Právě tehdy se populace lvů rozdělila: jedna část osídlila jih a východ kontinentu, druhá obsadila severní a západní oblasti. Genetické rozdíly mezi těmito dvěma skupinami jsou patrné dodnes a rozdělují současné lvy na dvě velké větve.
Rozděleni Saharou
Všechny současné poddruhy lvů lze tedy i dnes přiřadit k jedné z těchto dvou geneticky odlišných skupin. Jejich další vývoj opět ovlivňovaly změny prostředí. Jedna taková zásadní se odehrála před asi 51 tisíci lety. Tehdy se do Afriky vrátilo sucho, Sahara se znovu proměnila v poušť a její rozloha se navíc výrazně zvětšila. Vznikla tak přírodní bariéra, která oddělila lvy ze západní Afriky od severní populace. V souvislosti s tím se změnily i podmínky ve střední Africe. Ta začala být naopak pro život lvů mnohem příznivější, takže sem postupně pronikali lvi ze západu. Izolaci jednotlivých populací ještě napomohly velké řeky, jako je Nil nebo Niger.
Migrace do Asie
Lvi ovšem nezůstali jen na africkém kontinentu: Koncem pleistocénu se začali ze severní Afriky šířit přes pevninskou šíji na Arabský poloostrov a dál do Asie. Tato migrace začala přibližně před 21 tisíci lety a severoafričtí lvi se během ní dostali až do Indie, kde vytvořili další samostatný poddruh. Do Asie mířila i další vlna migrace, která se odehrála před pouhými 5 tisíci lety. Tehdy se skupina lvů (opět ze severní Afriky) dostala až do dnešního Íránu. V současné době je ale většina asijských lvů vyhynulých. Posledních asi 400 jedinců přežívá v jediné malé rezervaci v západní Indii a od vyhynutí je dělí jen krůček.
Vzdálenější jsou si bližší
V ohrožení se ocitli i afričtí lvi, v průběhu posledních 20 let se jejich počty snížily nejméně o třetinu. Dramaticky ubylo především lvů ze západní a střední Afriky. Podle odhadů vědců jsou dnes podobně jako lvi indičtí kriticky ohrožení – v přírodě jich zbývá posledních asi 400 až 800. Pozoruhodné přitom je, že právě tito západoafričtí a středoafričtí lvi jsou navzdory zeměpisné vzdálenosti příbuzní rovněž kriticky ohroženým indickým lvům. Mnohem blíž Indii přitom žijí početnější lvi východoafričtí (např. v Somálsku) či jihoafričtí, kteří se od indických lvů geneticky značně liší.
Lvi královské rodiny
Geneticky nejblíže indičtí lvi mají k dnes v přírodě vyhynulým berberským lvům ze severní Afriky. Tito bývalí obyvatelé celého afrického severu se od ostatních lvů – afrických i asijských - lišili nejen svým impozantním vzrůstem a mohutnou hřívou, ale také odlišným tvarem hlavy se štíhlým protáhlým obličejem. Ještě donedávna se věřilo, že několik posledních berberských lvů přežívá v soukromém chovu marocké královské rodiny, ale genetické studie naznačují, že nejspíš nejsou čistokrevní. Nicméně právě genetická příbuznost se lvy indickými dává naději na jejich návrat. Vědci uvažují o vysazení indických lvů na místa, kde původně žili lvi berberští. S pomocí zpětného křížení by se tento vyhynulý poddruh lva snad dal obnovit.
