Asi každý někdy držel v ruce magnet a ví, že má dva póly. Hluboko pod povrchem Země najdeme tekuté rotující jádro ze železa a niklu. Jádro funguje jako obří magnet a vytváří okolo naší planety magnetické pole neboli magnetosféru. To je velmi důležité, protože nás chrání před škodlivým zářením z vesmíru.
Věčný souboj
Magnetické pole má jednoho nepřítele, kterému říkáme sluneční vítr. Jedná se o tok částic ze Slunce. Stejně jako obyčejný vítr, který může třeba na zahradě převrhnout židli, může i sluneční vítr působit svým tlakem. Toho využívají návrhy slunečních plachetnic, které možná jednou poslouží k cestám do vzdálených vesmírných končin. Síla slunečního větru ale také deformuje zemskou magnetosféru a protahuje ji. Zatímco na denní straně může mít magnetosféra jen 30 až 60 tisíc kilometrů, její ohon na noční straně může sahat do vzdálenosti až stovek tisíc kilometrů.
Ochranný štít planety
Magnetosféra tvoří jakýsi planetární štít – díky němu obtéká škodlivé záření Zemi podobně, jako voda obtéká okolo kamene v řece. Některé částice ale přesto uvíznou ve spárech magnetosféry a sjedou po jejích spirálách do oblasti magnetických pólů. Tam se nabité částice srážejí s atomy zemské atmosféry a předávají jim část své energie. Je to ale jen půjčka: Atomy atmosféry musí nabytou energii zase vrátit, a to tím, že ji vyzáří jako záření. Tento úkaz pozorujeme jako polární záři – auroru borealis na severním pólu a auroru australis na pólu jižním. Občas je ale polární záře vidět v nižších zeměpisných šířkách včetně České republiky. Dochází k tomu v obdobích solárního maxima, kdy je aktivita Slunce největší a sluneční vítr nejsilnější.
Polární záře také na jiných planetách
Z toho, co jste si zatím přečetli, je jasné, že musí být splněny dvě podmínky, aby vznikla polární záře. Planeta musí mít magnetické pole a atmosféru. Ve sluneční soustavě to splňují kromě Země především obří planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Venuše a Mars mají jen slabé magnetické pole a Merkur zase nemá téměř žádnou atmosféru. Před několika lety se evropské kosmické sondě přesto podařilo slabou polární záři v atmosféře Marsu změřit. Podobnou podívanou jako na Zemi bychom si ale na rudé planetě neužili. Totéž platí u obřích plynných planet. Díky složení jejich atmosféry nejsou tamní polární záře vidět pouhým okem a zaznamenají je jen speciální astronomické přístroje. Zbarvení polárních září je totiž závislé na tom, s jakými atomy se nabité částice slunečního větru potkají. Atomy kyslíku vykouzlí zelenou a červenou, dusík pak modrou a fialovou.
