Římané a Kartaginci se neměli rádi: Kartágo leželo v severní Africe a stejně jako Římu mu šlo o ovládnutí západního Středomoří. Napětí vyústilo v trojici punských válek. Jejich vítězem byl Řím, ale Kartaginci se zapsali do historie bláznivě oslnivým činem. Odehrál se během druhé punské války (218 až 201 př. n. l.) a jeho strůjcem byl vojevůdce Hannibal. Dobyl hispánské město Sagunto, které bylo pod římskou ochranou, a Řím plánoval odvetnou invazi do severní Afriky. Hannibal nečekal. Na jaře roku 218 př. n. l. opustil Hispánii a přes Pyreneje a Alpy vytáhl proti Římu. Římanům, kteří Alpy považovali za neprostupnou bariéru a útok očekávali z jihu, chtěl vpadnout do zad.
Alpy: Nepřátelské velehory
Přechod Pyrenejí nebyl bez problémů: Kromě náročného terénu se Hannibal musel vypořádat s útoky domorodců. To nejhorší ale armádu čítající 30 tisíc mužů, 15 tisíc koní a mul a 37 válečných slonů teprve čekalo. Při po hledu na zasněžené masivy Alp vojáci ztráceli morálku. Počasí jim nepřálo (byl už konec podzimu). Chyběly potraviny i krmení pro zvířata. Horské kmeny nepřestávaly útočit. Lidé, muly, koně i sloni mrzli, klouzali a padali do propastí. Nakonec byl přechod Alp úspěšný a přežila jej i většina slonů.
Tak kudy, Hannibale?
Přesnou trasu Hannibalova pochodu přes Alpy zatím nikdo neznal. Jedna z možných cest ale vede přes průsmyk Col de Traversette, který leží v nadmořské výšce 3000 metrů. Pod ním ve výšce 2580 metrů se nachází jedno z mála možných míst, na nichž se obrovská armáda mohla utábořit. A právě tady mezinárodní tým vědců objevil starou vrstvu bahna, jaké vzniká pohybem velkého množství lidí a zvířat. Datování ukázalo, že ochází přibližně z roku 218 př. n. l., v němž Hannibal přecházel Alpy. Vrstva také obsahovala chemické sloučeniny, které ukazují na přítomnost koňského trusu, a bakterie lidských i zvířecích výkalů.
Hledá se parazit ve sněhu
Chemické a mikrobiologické nálezy v místech, jimiž normálně projde jen pár horských koz, jednoznačně ukazují přítomnost velkého počtu lidí i zvířat, kteří mířili k průsmyku de Traversette. Místo Hannibalova přechodu Alp je tak s vysokou pravděpodobností určeno. Vědci ale nepřestávají pátrat po ještě silnějším důkazu - třeba vajíčcích parazitů, kteří žijí sloních střevech. A jak to s Hannibalovými slony dopadlo? Celkem neslavně. Po sestupu z Alp začali umírat v bitvách s Římany a v bažinách Apenin. Nakonec zůstal jediný – Hanni balův osobní slon jménem Surus.
Váleční sloni
Jako válečná zvířata se sloni poprvé začali využívat asi před 4000 lety v údolí řeky Indu. Jejich cvičitelé zřejmě brzy přišli na to, že slonice se do bitev nehodí – pokud by ve vlastním či nepřátelském vojsku byl sloní samec, nejspíš by se před ním daly na útěk. Pouze samci se dokázali postavit jiným sloním samcům. Navíc byli větší a v boji zuřivější než samice.
Jako první se – logicky – začali cvičit sloni indičtí (Elephas maximus), které kromě indických civilizací využívali také Číňané, Peršané a Syřané. Kartagenci ale měli snazší přístup ke slonům africkým (Loxodonta africana). Zuřící kolos Slon, který se řítil na nepřítele rychlostí až 40 km/h, vyvolával v nepřátelském vojsku hrůzu a zmatek. Zejména koně se plašili a dávali se na útěk. Kromě svého vůdce (mahuta) mohl nést na hřbetě lučištníky či kopiníky, kteří z výšky mířili na nepřítele.
Nasazení slonů ale mělo háček: Pokud utrpěli bolestivé poranění, ztratili mahuta nebo se prostě jen hodně polekali, snadno zpanikařili a propadli zuřivému běsnění. Často se pak otočili do řad svého vlastního vojska, kde rozsévali zkázu. Aby jí zabránili, nosili prý někdy mahuti jakési dlouhé dláto a palici. Pomocí nich mohli slonovi přetnout míchu za hlavou a rychle ho usmrtit ve chvíli, kdy se začal vymykat kontrole.
