Všechny žijící šelmy mají jedno společné: Kořist zabíjejí zuby. Pokud se konečné fáze lovu účastní i přední končetiny, slouží "jen" k zachycení a přidržení kořisti. Názorně to uvidíte v dokumentárních filmech z africké divočiny, kde lvice celými předloktími obejme pakoně, kterého pak zuby zardousí. Stejného scénáře se zřejmě držely i vymřelé šelmy. Až na jednu výjimku.
Dlouhé a tupé
Vačnatý lev (Thylacoleo carnifex) žil v Austrálii před asi 2,5 milionu až 46 tisíci lety. Se skutečným lvem neměl až na "kočkovitý" tvar těla nic společného. Velikostí a mohutností se podobal spíše dnešním jaguárům. Měl však daleko silnější přední končetiny s "přerostlými" drápy na palcích. Ještě podivnější byl jeho chrup. Na rozdíl od jiných šelem neměl dlouhé špičáky (horní byly maličké a dolní chyběly úplně), zato výjimečně mohutné řezáky. Byly úplně tupé. I tak je ale někteří vědci pokládali za náhradu špičáků a předpokládali, že vačnatý lev si kořist přidržel tlapami a zahubil stiskem silných čelistí. Pro jiné byl způsob jeho lovu záhadou. Zejména proto, že vačnatý lev se specializoval na lov zvířat o mnoho větších, než byl on sám.
Zkoumání kloubů
Jasnější pohled nyní přinesla vědecká studie, podle níž mohl být vačnatý lev úplně jiný než všechny ostatní šelmy. Christine Janisovou z Bristolské univerzity a její kolegy k tomuto názoru dovedlo srovnání loketních kloubů vačnatého lva s různými druhy žijících zvířat. Zjistili, že všechna zvířata, která hodně a rychle běhají – jako například psovité šelmy – mají podobně stavěné loketní klouby. Pohyb je v nich možný jen dopředu a dozadu, což stabilizuje zvíře při běhu na zemi. Loketní klouby primátů, kteří šplhají po stromech a potravu si přidržují rukama, naopak umožňují co největší rotaci předloktí.
Mezi lvem a opicí
Kočkovité šelmy, k nimž bývá vačnatý lev přirovnáván, jsou někde na půli cesty. Jejich klouby umožňují jak stabilizaci při pohybu na zemi, tak rotaci předloktí potřebnou při zápolení s kořistí. Pokud vačnatý lev lovil stejným způsobem, měl by mít i stejně uspořádané loketní klouby. Jenže neměl: Jeho lokty se víc než kočkovitým šelmám podobaly loktům primátů a předloktí bylo až extrémně pohyblivé. A protože víme, že nešlo o stromové zvíře (ačkoli na strom vylézt dovedl), nabízí se odvážná teorie: Vačnatý lev si kořist nepřidržoval tlapami, ale zuby. A nezabíjel zuby, ale pomocí tlap. To by také vysvětlovalo, proč měl na palcích předních končetiny tak mohutné drápy a proč byly jeho palce částečně schopné postavit se proti ostatním prstům.
Hlavní zbraň
Pro lov vačnatého lva tak možná můžeme napsat nový scénář. Kolem 100 kg vážící šelma nebyla moc rychlá ani vytrvalá a na obří klokany či vombaty číhala ze zálohy. Po kratičkém pronásledování kořist sevřela masivními tupými zuby a rozpárala jí krk svou hlavní zbraní – dlouhými ostrými drápy na palcích.
Queenslandský tygr?
Východní Austrálie má svou obdobu lochneské příšery – queenslandského tygra, domorodým jménem yarriho. Je popisován jako pruhovaná šelma kočkovitého vzhledu, velká asi jako ovčácký pes. První zprávy o něm pocházejí z konce 19. století, po roce 1950 jich ubylo, ale čas od času se objevují stále.
Kryptozoologové, kteří se více či méně seriózně zabývají záhadnými zvířaty, spekulují, že yarri by mohl být potomkem vačnatého lva. Případně, že vačnatý lev nevyhynul a stále přežívá. Další kryptozoologickou možností je (oficiálně rovněž vyhynulý) vakovlk. A samozřejmě by se našla i méně fantastická vysvětlení typu přerostlé zdivočelé kočky nebo vzácného a prapodivně vyhlížejícího stromového klokana, který občas slézá na zem.
