Jihoamerické zemní kukačky rodu Neomorphus dávají přednost běhání po zemi před poletováním v korunách stromů. Žijí velice skrytě v nejspodnějším patře tropických pralesů, jejich studium je proto pro vědce výzvou. O to zajímavější pak jsou jeho výsledky.
Klapající kukačky
Pro ptáky žijící v šeru pralesního podrostu je mimořádně důležitá hlasová komunikace. V nedávné studii zemních kukaček se proto vědci zaměřili právě na jejich hlasové projevy. Na rozdíl od těch našich zemní kukačky nekukají, místo toho rychle klapou zobákem. Podobně se ozývá i jejich severoamerická příbuzná kukačka kohoutí (Geococcyx californianus). Vědci předpokládali, že si jejich hlasy budou vzájemně podobné. Aby si ale svůj předpoklad potvrdili, hlasové projevy obou druhů rozfázovali a porovnali.
Nebezpeční pekariové
Předpoklad se kupodivu nepotvrdil. Na první poslech si je klapání obou typů kukaček podobné. Jeho rozbor však prokázal, že zvuky pralesních druhů mají shodné znaky s úplně jinými zvířaty. Jejich klapání zobákem se prakticky neliší od zvuku, který vydávají pralesní prasata cvakáním zubů v ohrožení. Pekari páskovaní (Pecari tajacu) a pekari bělobradí (Tayassu pecari) tímto zvukem varují a zastrašují nepřítele, především velké šelmy. Ty jejich varování neberou na lehkou váhu, pekariové jsou velmi agresivní. Je doloženo, že jejich tlupa dokáže zabít i jaguára.
Falešné prase
Pro kukačky je tak velice výhodné zdržovat se v blízkosti stád pekariů, kde jsou pod jejich ochranou v bezpečí. To ale ještě nevysvětluje, proč napodobují výstražné zvuky prasat. Vysvětlení se nabídlo samo. Kukačky se totiž klapáním ozývají i tehdy, když jsou pekariové potichu, nebo dokonce vůbec nejsou nablízku. Napodobováním jejich hlasu úspěšně zahánějí šelmy včetně těch menších, jako jsou malé kočky, nosálové či pralesní psi. Na ty prasata často nereagují, protože pro ně nepředstavují žádné nebezpečí. Právě naopak, prasata jsou nebezpečná pro ně a malé šelmy se jim vyhýbají.
Vychytralí lovci
Vědce zemní kukačky zajímají i kvůli vynalézavému získávání potravy. Umí sice podobně jako kukačka kohoutí pronásledovat kořist rychlým sprintem, raději ale využívají pomoci dalších živočichů. Zdržují se pod stromy, na nichž hodují opice, a čekají na zbytky, které jim upadnou. Sledují cesty kočovných mravenců legionářů a loví živočichy, které draví mravenci vyhnali z úkrytů. Nejvíc jim ale přináší právě soužití s prasaty. Pekariové při hledání potravy rozrývají a převracejí pralesní půdu a odkrývají spoustu hmyzu a dalších drobných bezobratlých. Kukačky se tak bez námahy vydatně nasytí.
Vždy na stráži
Soužití kukaček a pekariů ale není výhodné jen pro kukačky. Vědci jsou přesvědčeni, že jde o tzv. mutualistický vztah, z něhož mají prospěch obě strany. Kukačky jsou nesmírně ostražité a nepřítele často zpozorují mnohem dřív než pekariové ryjící se skloněnou hlavou v zemi. Slouží tak jako stráž, která pekarie známým varovným klapáním včas upozorní na nepřítele. Pekariové se díky tomu mohou věnovat hledání potravy, aniž by neustále zvedali hlavy a rozhlíželi se po nepřátelích. Přítomnost kukaček tak i jim umožňuje lépe a víc se nažrat.
Opeření sprinteři
Mezi americké zemní kukačky nepatří jen pět pralesních druhů rodu Neomorphus, ale i dva druhy rodu Geococcyx, které na rozdíl od nich žijí v otevřeném pouštním a polopouštním terénu. Jejich anglické jméno "roadrunner" (silniční běžec) zcela vystihuje jejich hlavní přednost – jsou to nejrychlejší létající ptáci světa. Dosahují rychlosti až 42 km/hod. Do stejné skupiny řadí vědci ještě pralesní kukačku drozdí (Morococcyx erythropygus), kukačku žíhanou (Tapera naevia) a velmi vzácné dva druhy kukaček rodu Dromococcyx.
