Na počátku 20. století byla elektřina plnohodnotným soupeřem benzinu i páry. Víte, které auto jelo jako první stovkou? Modlou rychlosti? Elektromobil, kterému se v roce 1899 říkalo La Jamais Contente (ve francouzštině Věčně nespokojená), nechal benzin i páru daleko za sebou. V roce 2010 tu máme další elektrický rekord.
Postaral se o něj Buckeye Bullet - elektrická raketa na kolech postavená studenty Ohaiské univerzity. Tenhle černo-červeno-bílý stroj není na solných pláních v americkém Boneville - mece všech bojovníků s rychlostí - žádným nováčkem.
Elektrický rekord
Buckeye Bullet se už loni postaral o elektrický rekord automobilů s palivovými články. Tempem 300,992 mil v hodině (484 km/h) stanovil rekord pro tuhle kategorii, a protože to nevypadalo, že by Buckeye Bullet chtěl někdo trumfnout, rozhodli se jej jeho konstruktéři pro letošek přestavět na klasický elektromobil na baterky. Nacpaný lithiovými akumulátory nejprve "udělal" 286 mil v hodině (460 km/h), a při cestě zpátky dokonce 297 mil/h (478 km/h). Otočku ve stanoveném čase vyžadují pravidla, rekordem je pak průměr obou rychlostí tedy 291 mil (468 km/h). Není to málo, ale když si vezmete, že před 111 lety jsme na elektřinu jezdili stovkou?
Hory vs. baterky
Pár desítek let na to, přesněji v roce 1935, otevřeli Grossglockner Hochalpenstrasse - grossglocknerskou vysokohorskou silnici. Osmačtyřicet kilometrů příkrého stoupání zatočeného do šestadvaceti serpentin šplhajících do výšky takřka tří kilometrů. Pokud jste ve filmu viděli honičku ve velehorách (... a neodehrávalo se to v Americe) je velmi pravděpodobné, že to bylo na Grossglockneru. Takže když nás na začátku září pozvali na velký sraz elektromobilů právě sem, nemohli jsme odolat.
Závan starých časů, kdy auta dokazovala, co umí dálkovými jízdami a závody v Alpách, nás omámil. Před očima jsme viděli jak se bzučící výkřiky techniky derou do prudkých svahů, předjíždí se, docházejí jim baterie, ale přesto se nevzdávají, gentlemansky si pomáhají a nakonec se zcela vybití, ale šťastní, sejdou na vrcholu hory. Když jsme na ni, trapně na benzin, vyjeli my, po elektromobilech nebylo ani stopy. "Asi tu ještě nebyly, je to přeci jen krpál, jsou někde v kopci," říkali jsme si. Nakonec jsme se je vydali hledat a našli jsme je. Schované za úbočím. Naskládané vedle sebe na parkovišti s výhledem na krásný ledovec.
Křižíkův sen
K vidění byla městská auta, praktické avšak nepříliš pohledné dodávky stejně jako nádherné a zcela nepraktické šlapací lowridery - dlouhá kola s pomocným elektromotorem. A samozřejmě široká nabídka elektrických motorek. K vyzkoušení bylo téměř vše. Všechny elektrocykly se řídí jako skútry, velký odpich, žádné řazení. Elektrická kola jsou ideálním spojením elektřiny a svalů - elektromotor udržuje pořád stejnou zátěž, jako byste stále jeli z mírného kopce. A auta? Konečně se z nich stávají obyčejné stroje pro normální provoz. Bohužel až na cenu. Plastový design, spartánský interiér a jízda jak na autodromu. Pokud jste řídili jeden, řídili jste všechny. Jenže abyste si o nich udělali obrázek, musíte je vybít. Dojezd, to je Svatý grál elektromobilu, jenž při několikakilometrové projížďce nezjistíte. A v tom byl problém. Elektromobily v podstatě jen stály. Žádná spanilá jízda na vrchol, žádné závody, nic podle čeho byste je mohli hodnotit a obdivovat. Je pravděpodobné, že mnohé by na vrchol nevyjely. Alpy nejsou solné jezero. Jenže proč sem pak jezdit s elektřinou? Tak snad příští rok. Zajedeme se znovu podívat.
