Vzducholoď je pro někoho zapomenutá věc z dávných časů, pro jiného symbol dieselpunku, pro dalšího dopravní prostředek budoucnosti nebo třeba jen divné nafouknuté letadlo. To bychom jí ale křivdili. Vzducholoď je opravdu loď. Měli jsme to štěstí, že jsme jednou letěli. Zeppelin NT, sice malá, ale pořád jedna z největších vzducholodí současnosti. Letět s ní je zážitek. Nedere se prostorem pod mohutným náporem motorů, neválčí s gravitací. Teprve na palubě vzducholodi poznáte, jaký je to proti letadlu rozdíl. Ona opravdu plave. Neuděláte s ní looping ani jiné akrobatické číslo, ale klesat či stoupat umí pěkně zostra.
Zkáza v plamenech
Jak se jednou vzducholodí svezete, začnete si říkat, jaká je škoda, že jich na obloze nelétá víc. Tedy přesněji, že nelétají skoro žádné. Vzducholodě slouží jen jako reklamní poutače, maximálně jako turistická atrakce. Povozit se s nimi můžete třeba nad Bodamským jezerem. Jezerem, kde kdysi Ferdinand von Zeppelin zahájil sice nepříliš dlouhou, ale o to zářivější éru obřích vládců vzduchu. Vzducholodě začaly létat v roce koncem
19. století a v podstatě skončily v plamenech Hindenburgu v roce 1937. O co se nepostarala špatná publicita, o to se o pár let později postaral Hermann Göring, velitel fašistické Luftwafe, který vzducholodě nesnášel. Nezničil samozřejmě všechny létající doutníky na světě, ale s posledními lety zeppelinů dolétala i vize dlouhých plaveb oblohou. Jejími vládci se stala letadla. Přesto vzducholodě nikdy úplně nezmizely a už mockrát byl ohlášen jejich slavný návrat. Nikdy k němu nedošlo. I teď se na několika místech světa staví, nebo alespoň plánují, nové. Opravdu velké, skuteční nástupci svých dinosauřích praotců.
Jak vylepšit jednoduché?
Na první pohled to vypadá, že na vzducholodi není moc co vymýšlet. Prostě vezmete velký šišatý balon a přiděláte k němu motor. V zásadě máte pravdu. Ale letadlo má taky jen křídla a motor a rozdíl mezi Fylerem bratří Wrigtů a nadzvukovou stíhačkou je propastný. Takže to není tak jednoduché. Ty největší vzducholodě (včetně všech zeppelinů) mají (nebo měly) pevnou konstrukci, uvnitř které jsou teprve uloženy nosné nádrže s heliem. Velmi výbušný vodík, který tak dramaticky zničil Hindenburg, se už nepoužívá. Zeppelin NT, s nímž jsme létali, je hrdým nástupcem svých dědečků. Najdete na něm řadu vylepšení, ale pořád je to vzducholoď ze starých časů. Posledních pár let se však na výsluní derou (i když to není vzhledem k tempu vývoje úplně to pravé slovo) hybridní konstrukce. Ne, nejedná se o další ekologický počin. Tyhle stroje nekombinují dva druhy pohonu, ale vlastnosti letadla a vzducholodě.
Vypůjčeno od letadel
Jejich tvar se podobá nafouklému křídlu, jsou těžší než vzduch a řídí se podobně jako letadlo. Částečně je nadnáší plyn, částečně vztlak vznikající prouděním vzduchu kolem trupu. Díky tomu je vzducholoď ovladatelnější a dokáže sama přistát. Což je, věřte nevěřte, jedna z jích hlavních slabin. Aby se dostal „náš“ Zeppelin NT na zem, potřeboval k tomu menší armádu pozemního personálu, kteří vzducholoď navedli na kotvící stožár a přivázali. Tahle potvůrka má totiž tendenci pořád letět, takže drží za čumák zapíchnutá ve sloupu, na kterém se může v rámci možností volně otáčet podle toho, jak fouká vítr. Hybridní vzducholoď přistane v podstatě sama. Čím se pohybuje pomaleji, tím více klesá, až nakonec dosedne na dráhu a zastaví. Pak je sice lepší ji strčit do hangáru, protože když se do ní opře vítr, může si s obrovským trupem stejně pohrát, ale teoreticky ji dostanete na zem bez pomoci kohokoli mimo pilotní kabinu. Žádná lana, žádné kotevní sloupy, nic.
Ze skunčích dílen
Asi nejzajímavějším a současně jediným ve skutečné velikosti postaveným zástupcem hybridů, je Lockheed P-791. Dílo konstruktérů ze slavných skunčích dílen (jak se dá přeložit jméno dílen Lockheedu) odkud vzešly mnohé futuristické letouny. Při pohledu z boku vypadá ještě docela normálně až na obrovské vznášedlové podvozky nahrazující kola. P-791 nejezdí po zemi, vznáší se nad ní na vzduchovém polštáři. Původně to dokonce vypadalo, že by se měla umět i přisát k zemi, ale podle všeho šlo jen o návrh. I tak se jedná o skvělou věc. Díky vznášedlovým podvozkům může Lockheed přistát kdekoli, dokonce i na mořské hladině. Větší překvapení ale přijde, když trochu popojdete a podíváte se na hybrida zepředu - má tři k sobě spojené trupy, takže vypadá jako tři vzducholodě svázané dohromady. Díky tomu má trup tvar potřebný k vytváření vztlaku. P-791 je pořád tajný projekt, takže jakákoli čísla o něm jsou dohady, ale říká se, že 80 % vztlaku by měl obstarávat nosný plyn a zbývajících 20 % pak aerodynamický vztlak, tentýž, který drží letadla na obloze. O pohon se pak starají čtyři motory dva vpředu na bocích a dva na zádi. Všechny v natáčitelných gondolách, umožňujících změnu tahu. Podobné má na sobě i náš malý zeppelin.
Létající jeřáb
P-791 není jediným projektem, návrat obřích vzducholodí plánuje více firem, ale zatím to s žádnou nevypadá nijak růžově. V různém stádiu příprav je jich několik. Nejvelkolepěji vypadá Aeroscraft. Taktéž hybridní vzducholoď, jež by při délce takřka 200 metrů měla dosahovat rychlostí až 280 km/h naložená 40 tunami nákladu. Papírově úžasné, ale prakticky to asi tak slavné nebude. Pokud - vzhledem k nákladnosti celého projektu. Z podobného soudku, ale přeci jen reálnějšího, je nebeský hák - SkyHook JHL-40 navržený firmami Boeing a SkyHook International. V porovnání s výše zmíněnými je to o něco menší vzducholoď, která by měla nahradit vrtulníky při přepravě těžkých nákladů a při stavbách v nepřístupném terénu. Vrtulník totiž musí vozit nejen těžký náklad zavěšený pod trupem, ale také sám sebe. Vzducholoď neváží vlastně nic, stačí ji doplnit pořádnými motory a máme tu ideální létající jeřáb.
Až moc motorů
Také je vám divné, že to nikdo nepoužívá? Hlavním problémem jsou vibrace. Pokud má stroj více motorů, mohou se nepříjemně potkávat, sčítat a nebezpečně poškozovat jeho konstrukci. A tenhle jeřáb má motorů více než dost. O slibovanou nosnost se stará nejen helium, které SkyHook nadnáší, ale i čtyři mohutné vrtulníkové rotory, k nimž připočtěte ještě další čtyři manévrovací motory. Pokud by ale vše fungovalo, jak má, mohl by 92 metrů dlouhý a 66 metrů široký SkyHook přepravovat až 40 tun (jen pro srovnání, jedna prázdná Fabie váží tunu). Plánů mají tedy konstruktéři více než dost. Držme jim palce, třeba jednou přestane být vzducholoď jen atrakcí a onu skutečnou vzdušnou plavbu si budeme užívat běžně.
