Když v roce 1952 přivedl Ian Fleming Bonda na svět, byl svět rozdělen železnou oponou na dvě části. Všude probíhaly přípravy na atomovou válku. Špioni měli za úkol zajistit, jak jsou na tom protivníci se zbraněmi, kolik mají jaderných hlavic a raket. Kolik má která země tanků a co její armáda chystá. James Bond tak měl práce dost. Do roku 1964, kdy Ian Fleming zemřel, stačil napsat o jeho dobrodružstvích dvanáct knih.
Agent 007 však nezahynul spolu se svým autorem. Na dalších dílech pokračovala řada spisovatelů. O Bondovi bylo natočeno více než dvacet filmů. Jak se měnil svět, měnily se i jeho protivníci. Po pádu Sovětského svazu na počátku devadesátých let již proti Bondovi nestála všemocná sovětská výzvědná služba, ale nejrůznější mafiáni a šílení zbohatlíci. Dnes je největší hrozbou pro Západ vzestup islámského fanatizmu, proto se mu v posledních dílech věnuje i slavný agent 007.
Tajemná Mata Hari
Opravdoví agenti bývají méně populární. O těch nejúspěšnějších se často ani moc nedozvíme. Spíše známe různé packaly. Za příklad poslouží i asi nejslavnější špionka, Mata Hari. Narodila se v rodině holandského obchodníka jako Margaretha Zelleová. V osmnácti utekla z domova. Vdala se za důstojníka, s nímž odcestovala na Jávu a Sumatru. V roce 1903 muže a rodinu opustila a vrátila se do Evropy. To jí bylo 27 let. Po návratu se prezentovala jako javánská princezna Mata Hari. Proslavila se jako tanečnice, vlastně ale byla spíše striptérka.
Stala se celebritou, pohybovala se ve velkých evropských městech. Protože poznala celou řadu vlivných mužů své doby, naverbovala ji s příchodem první světové války německá rozvědka. Mata Hari slíbila, že bude dodávat informace od spojeneckých generálů a důstojníků. Zřejmě si ani nebyla zcela vědoma do čeho se pouští.
Nijak zvlášť opatrná nebyla, a tak si Angličané a Francouzi jejích kontaktů s Němci všimli. Zatlačili na ni a Mata Hari slíbila spolupráci i jim. Stal se z ní dvojitý špion. Po nějaké době však v Paříži dospěli k názoru, že je „jejich“ agentka vodí za nos. V únoru 1917 proto Mata Hari zatkli. Nakonec byla odsouzena k smrti a 15. října 1917 popravena.
Práce s jedem
K práci špionů patří i usmrcovat své protivníky. Už ve středověku nebo ve starém Římě existovali profesionální traviči. Znalci nenápadných jedů, kteří dokázali odstranit nepohodlné osoby.
Ve 20. století toto umění dovedla k dokonalosti ruská tajná služba. Některé jedy, které používala, byly téměř nerozpoznatelné. Třeba kyanidový plyn způsoboval infarkt. Jemný plutoniový prášek zase vyvolal prudkou rakovinu plic, na kterou oběť v krátké době zemřela. Stačilo ho jen nasypat do šuplíku v pracovním stole dotyčného. Když nebožák otevřel šuple, jemný prášek se rozptýlil do vzduchu a zasáhl jeho plíce.
Vražedný deštník
Asi nejsenzačnější vraždou, kterou komunistická rozvědka provedla, byla roku 1978 vražda Georgi Markova - bulharského emigranta, spisovatele a novináře. Bulharská tajná služba použila jeden z ruských vynálezů. Nepatrnou kuličku s vyvrtanými otvory plnými jedu připevněnou na špičku deštníku. Když Markov čekal na autobus, agent ho deštníkem bodl do lýtka. Drobného vpichu si Markov zpočátku ani moc nevšímal. Během 24 hodin však dostal srdeční potíže a za několik dní zemřel. Vše vypadalo naprosto nenápadně až do té doby, než pečliví angličtí lékaři při pitvě zemřelého nalezli v jeho noze onu kuličku se stopami jedu.
Záhadné případy
Během posledních let se objevily dva další případy připisované postsovětským tajným službám. V roce 2004, poté co snědl talíř polévky, který pravděpodobně obsahoval jedovatý dioxin, těžce onemocněl prozápadní kandidát na ukrajinského prezidenta Vladimír Juščenko. Lékařům se ho sice podařilo zachránit, dokonce se stal i prezidentem, ale jeho obličej byl nadlouho zohyzděný.
O dva roky později zemřel v Anglii bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko. Prý se chystal odhalit zahraniční zločiny ruské rozvědky. Zřejmě vypil v šálku čaje dávku radioaktivního polonia, po které zemřel.
Český agent
Svého agenta mělo i komunistické Československo. Jmenoval se Pavel Minařík. V roce 1969 ho Státní bezpečnost (StB) vyslala do Německa, aby pronikl do redakce rádiové stanice Svobodná Evropa, jejíž vysílání leželo komunistům v žaludku. To se mu podařilo, pracoval zde jako redaktor a zjistil různé podrobnosti z fungování rádia a ze života českých emigrantů. Také prý navrhl, kam dát do redakce nálož, aby způsobila co největší škody. V roce 1976 se vrátil do Československa. Po pádu komunizmu v roce 1989 se stal podnikatelem. Předloni byl odsouzen za podvod.
Podívat se tak za kopec
Generálové a velitelé vojska řešili odedávna problém: Co udělá nepřítel a jaké má možnosti, nepřekvapí nás? Starost to byla oprávněná, nevěděli doslova, co se děje za nejbližším kopcem nebo lesem. Zda nepřítel nedostal nějaké posily, kde se ukrývají jeho nejlepší jednotky. V okamžiku, kdy došlo k vynálezu létajících balonů, se proto zrodil nápad na vzdušnou špionáž.
Jenže jak víme, balony jsou nápadným a lehkým cílem ostřelovačů. Proto už za první světové války převzala jejich úlohu letadla. Tehdy pochopitelně ještě pomalá a nízko létající. K opravdovému rozkvětu vzdušné špionáže došlo po druhé světové válce.
Vzdušní špioni
Prvním špionážním superletadlem byl americký Lockheed U-2. Letoun, který od roku 1955 létal ve výškách 20 kilometrů a odtud snímkoval nepřátelské území. Nebyl nijak vyzbrojen, prostě se počítalo, že se k němu žádný nepřátelský letoun nedokáže na nebezpečnou vzdálenost přiblížit. Několik let tak U-2 a jejich piloti nerušeně sledovali rozmístění sovětských atomových raket, aniž by svět o nich něco tušil.
V květnu 1960 však Rusové jeden z těchto strojů sestřelili. Jeho pilot Francis Powers letěl z Pákistánu do Norska, nad územím Sovětského svazu ho začal pronásledovat sovětský Mig-19. Tato stíhačka však nemohla vyletět dost vysoko, aby ho vážně ohrozila. Problém ale přišel u města Jekatěrinburg (za komunistů se jmenovalo Sverdlovsk), zdejší baterie protileteckých raket po něm zahájily palbu. Napřed sice Rusové sestřelili vlastní stíhačku, ale pak exploze v okolí Powersova letadla poškodily i U-2 natolik, že stroj nebyl ovladatelný a zřítil se na zem. Pilot se stačil katapultovat, autodestrukci letounu však už spustit nedokázal.
Příběh sestřeleného pilota
Sověti stroj důkladně prozkoumali a Powers si nepochybně užil také svoje. Byl odsouzen na deset roků do vězení, nakonec ho však po dvou letech Rusové vyměnily za sovětského špiona odhaleného v Americe. Powers se vrátil domů a odešel z armády. Nakonec se živil jako pilot helikoptéry pro televizní stanici NBC. Když se v roce 1977 s vrtulníkem vracel z natáčení požárů v Kalifornii, havaroval a zabil se.
Dnes letouny U-2 využívá agentura NASA ke geofyzikálním a astronomickým výzkumům. Hledají i nálože, které bandité v Afghánistánu nastražují u silnic. Jejich snímky z výšky dvaceti kilometrů mají tak vysoké rozlišení, že na nich jsou vidět jednotlivé lidské stopy.
Predátoři na scéně
Letouny U-2 měly jednu velkou slabinu. Pokud havarovaly, přišel jejich pilot většinou o život. Velitelé proto snili o letadle, které by létalo samo a samo je také informovalo o situaci. Takový stroj získala americká armáda před dvaceti lety.
Bezpilotní letouny řady Predator jsou dnes úspěšně nasazovány proti islámským radikálům na afghánsko-pákistánských hranicích. Původně se jednalo o čistě průzkumné stroje, novější verze nesou i výzbroj, hlavně rakety vzduch-země. Mohou tak ničit cíle, které objevily.
Američané mají k dispozici ještě mnohem menšího průzkumníka. Letoun RQ-11 Raven váží necelé dva kilogramy a rozpětí křídel má 1,3 m. Může být vypuštěn z ruky. Slouží i malým jednotkám k průzkumu v nepřehledném terénu. Díky němu se tak dřívější sen generálů, tedy dozvědět se, co se děje za nejbližším kopcem, může vyplnit i lecjakému poručíkovi.
