Vesmíru je úplně jedno, jak které objekty pojmenujeme a co si o nich myslíme. Klidně se tak může stát, že planeta atmosféru nemá, zatímco poněkud podřadnější měsíc planety ano. Za vším totiž stojí hmotnost a velikost daného tělesa. Čím je těleso větší a hmotnější, tím má hustější atmosféru. Planeta Merkur atmosféru nemá, zatímco Saturnův měsíc Titan ano. Speciálním případem jsou obří plynné planety, kde atmosféra tvoří většinu objemu tělesa. A kde je atmosféra, tam také obvykle fouká… Někdy opravdu hodně.
1. Mars: Větrné víry
Mars má poměrně řídkou atmosféru, tvořenou převážně oxidem uhličitým. Jestli vám něco může na povrchu rudé planety pokazit den, jsou to obří prachové bouře, které často postihnou její velkou část. Naopak zábavným zpestřením mohou být malé prachové víry. Ty vznikají při zahřívání povrchu sluncem, kdy vznikají teplé stoupavé vzdušné proudy. Malé víry dokonce pomáhají kosmickým sondám na povrchu. Konkrétně máme na mysli malé vozítko Opportunity, které na povrchu Marsu pracuje už od roku 2004. Vítr odstraňuje prach ze solárních panelů, které mu dodávají energii.
2. Jupiter: Velká rudá skvrna
Atmosféra největší planety sluneční soustavy je složena z tmavších „pásů“ a světlejších „zón“, které se liší svým chemickým složením. Zajímavé je, že atmosféra rotuje s periodou asi deseti hodin, ale ne všude stejně. Na pólu rotuje o pár minut pomaleji než na rovníku. V Jupiterově atmosféře pozorují astronomové velké množství menších i větších bouří. Tou nejslavnější je nepochybně Velká rudá skvrna, kterou s přestávkami vidíme od roku 1664! Bouře rotuje proti směru hodinových ručiček a fouká v ní vítr rychlostí asi 400 km/h, což je asi dvakrát víc než v největších hurikánech na Zemi. Velká rudá skvrna si vydobyla slávu i svou velikostí. Její průměr je kolem 25 000 km, takže by se do ní vešly dvě planety Země.
3. Saturn: bouře v šestiúhelníku
Také v atmosféře „pána prstenců“ Saturnu pořádně fouká: v oblasti pólu rychlostí 500 km/h, na rovníku až 1800 km/h. V oblasti severního pólu se navíc nachází podivný šestiúhelník, který objevila sonda Voyager 1 v roce 1980. Sonda Cassini, která planetu zkoumá od roku 2004, jeho existenci potvrdila. V roce 2010 vytvořili vědci podobný tvar tak, že v laboratoři simulovali proudění ve válci s vodou. Stoprocentně však mechanismy, kterými záhadný atmosférický útvar vzniká, vysvětlit nedokázali.
V srdci šestiúhelníku se navíc nachází obrovská bouře o průměru 2 000 km, kterou se nyní poprvé podařilo detailně vyfotografovat sondě Cassini. Podle vědců je velmi podobná hurikánům na Zemi. Až na jeden důležitý detail: zatímco pozemské hurikány jsou kvůli rotaci planety unášeny na sever, Saturnův vír nemá kam cestovat, a tak zřejmě uvízl v oblasti pólu.
Extrémy na exoplanetách
Astronomové v posledních letech objevují planety u cizích hvězd. Mnoho z nich obíhá kolem své hvězdy natolik blízko, že mají vázanou rotaci. To znamená, že jsou ke své hvězdě natočeny stále stejnou stranou. Že vám to něco připomíná? Ano, vázanou rotaci má rovněž náš Měsíc, takže vidíme jen jednu jeho polokouli. V případě planet u cizích hvězd to má ještě další význam. Na jedné polokouli je stále noc, na druhé den. Mezi oběma jsou tak velké teplotní rozdíly, které se planeta snaží vyrovnat. Důsledkem je, že v atmosférách takových planet pořádně fouká. Jak moc, to zatím víme jen u hrstky z nich. Například v atmosféře planety HD 209458 b, která je o něco větší než Jupiter a kolem své hvězdy oběhne jednou za 3,5 dne, fouká vítr rychlostí 7 000 km/h!
