Jména čtyř španělských středoškoláků, jejich učitele a projektu Meteotek si jistě do dokumentů zapsala i americká vesmírná agentura NASA. S běžně dostupnou technikou se totiž Španělům podařilo pořídit obrázky stratosféry, na něž renomované společnosti vyčleňují týmy odborníků a milionové rozpočty.
Na počátku byla hodina fyziky. Učitel Jordi Oriol svým žákům zrovna vysvětloval, z jakých částí je složena zemská atmosféra a že do jejích nejvyšších pater pronikají jen speciálně upravené meteorologické balony či rakety stoupající do vesmíru.
Ve dvou lavicích to začalo vřít - čtyři osmnáctiletí kamarádi, Gerard, Marta, Jaume a Sergi, začali uvažovat, jaké by to bylo, dostat se do takové výšky a pořídit odtamtud obrázky zemského povrchu. Hned po hodině zašli za učitelem a ten dal jejich nápadu konkrétnější obrysy. A tak se zrodil studentský projekt Meteotek.
Vrstvy atmosféry (pdf)
Extrémní podmínky
"Stratosféra je oblast zemské atmosféry, která se rozprostírá zhruba ve výšce 11 až 50 kilometrů nad zemským povrchem. Teplota zde kolísá od hodnoty kolem -70 až k +20 °C," popisuje český astronom František Martinek.
Proto i Španělé museli vyřešit zásadní problém: jak zajistit, aby jejich technika vydržela nízké teploty? Samozřejmě že si mohli pořídit fotopřístroje do extrémních podmínek, ale na to neměli kluci peníze. A tak to prostě zkusili s běžně dostupnými komponenty.
V místním marketu s elektronikou koupili klasický digitální kompakt Nikon za zhruba 1700 korun, o něco levnější latexový balon, jehož výhodou byla nízká hmotnost i po nafouknutí, a tlakovou nádobu plnou helia. Aby foťák vydržel mrazivé počasí, obalili jej do alobalové termoregulační hmoty. Cíl byl jasný: z výšky kolem 30 tisíc metrů pořídit obrázky zeměkoule.
Do akce
Učitel Jordi vyzvedl chlapce 17. března brzo ráno. V kufru auta měli uložený balon, schránku s fotoaparátem a bombu helia, na zadních sedadlech si vytvořili pojízdnou základnu - aby balon neztratili, vybavili jej vysílačkou, jejíž signály přijímali na rádiové stanici, a na počítačích vyhodnocovali v programu Google Earth směr pohybu.
Po nafouknutí heliem se balon i s fotoaparátem bez problémů vznesl, v 9.10 překonal kritickou výšku deseti kilometrů. "Tenhle úsek byl pro nás nejtěžší, protože jde o běžnou letovou hladinu dopravních letadel," vzpomíná Gerard.
Balon nesl kromě fotoaparátu a vysílačky i čidlové zařízení, které vyhodnocovalo intenzitu světla a v ideálních okamžicích posílalo impulzy do Nikonu, aby "mačkal spoušť".
Ve výšce něco málo nad 30 tisíc metrů začalo helium z balonu unikat. Projekt Meteotek se nyní dostal do poslední a nejsložitější fáze. Kluci v autě museli podle signálů vyhodnotit, kam zařízení padá. Podle slábnoucích signálů jej našli deset kilometrů od místa vypuštění. Volný pád z obrovské výšky sice techniku zdevastoval, ale plná paměťová karta uvnitř foťáku zůstala neporušena.
Po zasunutí do čtečky se na monitoru notebooků v autě zobrazily chlapcům fascinující obrázky Země z hranice vesmíru. "Výsledky našeho experimentu, speciálně fotky, nás ohromily. Je neuvěřitelné, že doma stvořený výrobek jsme poslali skoro až do vesmíru," shodli se kluci.
Levný důkaz
Jaký názor na pořízené snímky mají odborníci? "Oceňuji především nápad a vytrvalost při získávání informací a samotné realizaci, i když při tom nezískali informace konkurující například družicím na oběžné dráze a ani rozlišení snímků není srovnatelné s profesionálními družicemi," odpovídá František Martinek.
I přesto si dlouho a složitě připravovaný projekt čtyř chlapců získal velkou odezvu ve světě. Mnoho lidí se začalo ptát, proč NASA, BBC a další organizace vyčleňují na snímání zemského povrchu milionové rozpočty, když to pár kluků ze Španělska dokázalo s běžně dostupnou technikou.
"Co člověk získá vlastním přičiněním, toho si více váží. A to platí i při získávání vědeckých poznatků. Poznávání Země a vesmíru patří mezi nejzajímavější odvětví - alespoň podle mého názoru," dodává Martinek.