Louče, pochodně, svíčky. Nejstaršími, nejjednoduššími a nejlevnějšími prostředky osvětlování byly louče. Používaly se v domácnostech a štípaly se ze smrkového nebo jedlového dřeva. Svítilo se jimi také v dolech, ale jejich světlo nebylo dokonalé, neboť osvětlovalo jen blízké okolí.
Intenzivnější světlo již vydávaly pochodně. Hořely déle, ale hlavně lépe odolávaly průvanu, který byl nutný v podzemí ke zlepšení vzduchu. Horní část rukojeti louče byla napuštěna tukem, obalena lýkem nebo různou tkaninou. I když louče také nepatřily k ideálním osvětlovacím tělesům, je zajímavé, že v rudných dolech se udržely až do začátku devatenáctého století.
Samostatnou kapitolou v osvětlování dolů byly lojové a později voskové (stearinové) svíčky. Stejně jako předešlá svítidla i ony byly do podzemí přeneseny z lidských obydlí. Horník před sfáráním svíčku vložil do svícnu ze dřeva, kameniny nebo železa. Svícny byly opatřeny držadlem a hákem k zavěšení na důlní výztuž. A protože svíčka hořením ubývala, odhadovali horníci podle ní čas strávený v dole. Konec směny pak oznamoval střelmistr tlučením na výdřevu jámy.
Práce s loučemi, pochodněmi i svíčkami byla obtížná. Horníci museli dávat pozor, aby světlo nezhaslo, ale také aby nezapálilo výdřevu. Protože se však jednalo o svítidla s otevřeným plamenem, občasnému výbuchu plynů v podzemí zabránit nemohli.
Sdílej
29. srpna 2001 • 15:45