Šestého června uplyne šedesát let od jedné z nejslavnějších vojenských operací všech dob. Nesla název Operace Overlord, ale známější je spíš pod názvem Den D. Společně s ostatními spojeneckými vojsky se na osvobozování Evropy podílely i československé jednotky. Jaké konkrétní úkoly v této těžké době plnily?
Pátého června 1944 po 21. hodině se při vysílání BBC ozval tento neúplný verš z Verlainovy básně Óda na podzim: "... blessent mon coeur d'une langueur monotonne" ("... zraňují mé srdce monotónní touhou"). Vysílání pochopitelně monitorovala odposlouchávací služba německé 15. armády v severní Francii. Vrchnímu velitelství byl kód okamžitě jasný. Začátek tohoto dvojverší byl totiž odvysílán už před dvěma týdny. Verš "Les sanglots longs de 1'automne..." ("Dlouhé podzimní vzlyky...") znamenal, že k invazi dojde do 14 dnů. Pokračování verše, odvysílané 5. června, bylo signálem, že odbojové organizace mají začít s narušováním německých spojů, vyhazováním mostů a s přepady německých hlídek, neboť ke spojenecké invazi dojde do 48 hodin.
V invazi nevěřili
Německá 15. armáda kódům rozuměla. Gestapu se totiž podařilo metodami jemu vlastními dostat ze zatčených odbojových pracovníků smysl těchto vzkazů. Nikdo z německého velení však nevěděl, v jakém prostoru dlouhého atlantického pobřeží k vylodění dojde. Poplach byl vyhlášen pouze u 15. armády na severním úseku, zatímco u 7. armády hájící Normandii byl klid. Poplašné zprávy byly předloženy i německému vrchnímu veliteli na západě, polnímu maršálovi Gerdovi von Rundstedtovi. Odmítl je s tím, že jde o falešný poplach, neboť věřil meteorologům, kteří jej ubezpečili, že moře je příliš rozbouřené na to, aby mohlo k vylodění dojít.
Nástup nepříznivého počasí počátkem června 1944 skutečně u německých špiček na západě vzbudil dojem, že nebezpečí invaze není akutní. Spojenci promarnili tři období příznivého počasí a s dalším obdobím se v nejbližších týdnech nedalo počítat. Tím byl uklidněn i polní maršál Erwin Rommel, známá "liška pouště", nyní velitel skupiny armád B (7. a 15. armády), zodpovědný za obranu Francie a Belgie. Ráno 5. června opustil Paříž a odjel do Německa. Chtěl strávit den v rodinném kruhu a poté pokračovat na schůzku s Hitlerem, kterého mínil požádat o přemístění 12. tankové divize SS do oblasti St. Lô - Carentan, tedy do míst, kde se měli Spojenci skutečně vylodit.
V první vlně letectvo
Obrovská invazní armáda 176 000 mužů tísnících se na více než 4000 výsadkových lodích, chráněných 700 válečnými plavidly, se mezitím dala do pohybu. Vítr dorážel v prudkých poryvech na boky plavidel, vysoké vlny se přelévaly přes paluby, mraky byly nízké a hrozivé. Na bezprostřední ochranu lodí bylo uvedeno do bojové pohotovosti více než 10 000 letadel. Také první úder měl přijít ze vzduchu, a to již v 01.30 ráno, pět hodin před vyloděním. Celkem 2632 spojeneckých čtyřmotorových bombardovacích letounů zahájilo systematické, několikahodinové bombardování německých pobřežních baterií na francouzských březích. Mezitím z celkem 1895 dopravních letounů seskočilo a na 867 kluzácích dosedlo v Normandii celkem 23 000 výsadkářů. Britská 6. vzdušná výsadková divize dopadla do údolí řeky Orne a americké 82. a 101. divize na šíji Cotentinského poloostrova.
Parašutisté vstoupili do bojů jako první a útokem z týlu oslabili obranu Atlantického valu. Současně zabezpečili křídla spojeneckého invazního předmostí. Vlastní vylodění začalo v 06.30. Americká 1. armáda přistála v ústí řeky Vire. Na úseku UTAH zaútočil VII. sbor a na OMAZE V. sbor. Britská 2. armáda se vylodila mezi městy Bayeux a Caen. Na pláži GOLD vedl útok XXX. sbor a na úsecích JUNO a SWORD útočil I. sbor. Přestože se hned v prvních minutách rozpoutaly krvavé a nelítostné boje s překvapenými německými jednotkami, Spojencům se podařilo uchytit se na pobřeží a Němci je zpět do moře nezatlačili.
Pobřeží dobyto
O šest dní později bylo na francouzském pobřeží již 320 000 spojeneckých vojáků, 54 000 vozidel a 100 000 tun válečného materiálu. Americká vojska prorazila na západ, odřízla na poloostrově Cotentin 40 000 německých vojáků a 26. června se zmocnila prvního významného francouzského přístavu - Cherbourgu. Ačkoliv následující silné bouře ztížily zásobování vyloděných vojsk a omezily možnosti spojeneckého letectva, vzrostly v polovině července 1944 spojenecké síly na 30 pěších a 13 tankových divizí a koncem července zahájily průlom nepřátelské obrany u Avranches. Do průlomu byly nasazeny čerstvé americké jednotky, jimž se po manévru podařilo 20. srpna 1944 obklíčit značné německé síly u Falaise, kde bylo zničeno 10 německých divizí. Po ústupu od Falaise už nebyla německá vojska schopna klást vážný odpor a mohl následovat spojenecký postup k Seině.
Čs. stíhací letectvo
Českoslovenští letci si nesmrtelnou slávu vydobyli už v průběhu bitvy o Británii. Invaze se zúčastnili jako zkušená síla, organizovaná celkem čtyř perutí RAF - tří stíhacích (č. 310, 312 a 313) a jedné bombardovací (č. 311). Ze všech čs. jednotek odvedli za invaze největší díl práce stíhači. Do příprav na invazní operaci byly všechny tři čs. stíhací peruti začleněny již 8. listopadu 1943. Do té doby operovaly jako Ibsleyské (československé) křídlo v podřízenosti 10. skupiny Velitelství stíhacího letectva RAF. Nově vytvořily 134. československé polní letiště. Na dosavadní operační náplni perutí se tato organizační změna příliš neprojevila. I nadále totiž sestávala zejména z doprovodů bombardérů, a to především proti cílům v okupované Francii. Ke vzdušným bojům docházelo jen zřídka, útvar byl totiž vyzbrojen staršími Spitfiry Mk.VB a Mk.VC, které v boji s výkonnějšími stroji protivníků ztrácely dech. 7. ledna 1944 bylo 134. československé polní letiště včleněno do sestavy britské 2. taktické letecké armády.
V květnu byl náš útvar přejmenován na 134. československé křídlo a pod tímto označením se zúčastnil spojenecké invaze. Začleněním do svazku taktického letectva, přednostně vyzbrojovaného moderní technikou, došlo počátkem února 1944 k přezbrojení čs. stíhacích perutí výkonnějšími Spitfiry LF.Mk.IXC. Mezitím se čs. stíhači přesunuli na polní letiště Appledram na jihu Anglie, kde začaly přípravy na invazi vrcholit. V předvečer invaze, 5. června 1944, mělo 134. čs. stíhací křídlo ve stavu celkem 805 osob, z nich však pouze 271 bylo Čechoslováků. Zbylých 534 osob tvořili Britové a Kanaďané. Mezi piloty měli však Češi a Slováci převahu.
Čs. Stíhači v den D
Letecké podpory operace Overlord se 134. čs. stíhací křídlo účastnilo od prvních hodin 6. června 1944. Úkol pilotů spočíval především v hlídkování nad bojištěm v Normandii a v ochraně pozemních a námořních jednotek před protivníkovým letectvem. V těchto bojových operacích si křídlo vedlo velmi zdatně, a to při relativně nízkých vlastních ztrátách. V průběhu bojů se přestěhovalo z Appledramu do Tangmere a ve dnech 28. a 29. června 1944 operovalo dokonce přímo z jednoho polního letiště na dobytém francouzském území (Plumetôt u Caen). Byl to historický okamžik - čs. letci opět stanuli na půdě Francie, kterou před čtyřmi lety za dramatických okolností opouštěli.
Své úkoly v první a rozhodující fázi otevření druhé fronty splnili čs. stíhači úspěšně. Od 6. června do 3. července 1944 provedli celkem 1877 bojových vzletů a nalétali při nich 3622 operačních hodin. Za toto období vyřadili z boje třináct nepřátelských stíhaček (pět sestřelů jistých, jeden pravděpodobný a sedm letounů poškozených). Při útocích na pozemní cíle připadlo na konto čs. stíhačů nejméně padesát zničených nebo poškozených vozidel - od štábních automobilů až po tanky. Vlastní ztráty za totéž období nebyly vysoké - pět pilotů, z toho tři padlí, jeden nezvěstný (později se vrátil) a jeden těžce zraněný.
Operační odpočinek
Pokračovat na cestě směrem k domovu, tedy ve stopách postupujících spojeneckých armád, však našim stíhačům dopřáno nebylo. Vzhledem k nedostatku záloh ke krytí ztrát hrozila čs. jednotkám personální krize. Proto bylo 3. července 1944 134. čs. křídlo vyňato ze svazku 2nd TAF a přesunuto na základnu Lympne, kde přešlo do operační podřízenosti 11. skupiny Vzdušné obrany Velké Británie, tedy od letectva taktického ke strategickému. Zde Čechoslováci předali veškerý materiál včetně zbraní britským perutím (33., 74. a 127.), které převzaly i název 134. křídlo. Čs. peruti od nich naopak převzaly Spitfiry verzí F.Mk.IXC (310.) a HF.Mk.IXC (312. a 313. peruť), s nimiž se 11. července 1944 odebraly na operační odpočinek. V průběhu "odpočinku" působily 310. a 312. peruť ve východní Anglii. Kromě obvyklých obranných úkolů peruti podnikaly i útočné operace - průzkumy nad mořem a pevninou a hloubkové útoky proti lodní a železniční dopravě v okupovaném Nizozemsku.
Později se obě peruti připojily k doprovodům bombardérů. Nejdéle odpočívala 313. peruť, která procházela nejtíživější personální krizí. Působila až ve vzdáleném Skotsku a jejím úkolem bylo potírání nepřátelského výškového průzkumu. Koncem srpna 1944 se opět spojila 310. a 312. peruť a přesunuly se na základnu North Weald u Londýna. Peruť 313. se k nim přidala až 3. října 1944. Charakter plněných úkolů se prakticky nezměnil. Většinou šlo o doprovody bombardérů útočících na cíle v Německu. Poslední ofenzivní operaci nad Německem provedly čs. stíhací peruti 25. dubna 1945. Ačkoli Inspektorát čs. letectva ve Velké Británii vyvinul velké úsilí o nasazení našich stíhačů na pomoc Pražskému povstání, mezispojenecká dohoda toto úsilí zhatila.
Bombardovací letectvo
Jediná čs. bombardovací jednotka, 311. peruť, operovala se svými čtyřmotorovými liberatory GR.Mk.V v podřízenosti 19. skupiny Coastal Command. V rámci invazní operace měla za úkol uzavřít západní přístupy do Lamanšského průlivu a likvidovat protivníkova podmořská i hladinová plavidla, která by se pokusila napadnout invazní loďstvo. Československá bombardovací peruť během invaze lámala dosavadní rekordy v počtu nalétaných hodin a prokazatelně potopila ponorku U-971. Peruť na konci května 1944 měla plných dvacet operačních osádek se 74 důstojníky a 336 poddůstojníky a členy mužstva (bez přidělené servisní jednotky č. 8311). Poté, co nepřátelské ponorky po invazi ztratily značnou část svých západofrancouzských základen a přesunuly se do Norska, stěhovala se i 311. peruť. Ve dnech 4. až 12. srpna 1944 přešla ve skotském Tainu do podřízenosti 18. skupiny Coastal Command. Na této základně zůstala až do německé kapitulace. Její novou operační oblastí se staly rozsáhlé plochy Severního a Norského moře s drsnými meteorologickými poměry. Peruť zde bojovala proti ponorkám a hladinovým plavidlům, ale podnikala i útoky nad Baltem, kde se dočkala svých posledních úspěchů. Poslední protiponorkovou hlídku provedla 3. června 1945. Poté se svými liberatory provozovala letecký most mezi Velkou Británií a Prahou a společně se stíhači se do vlasti oficiálně vrátila až 13. srpna 1945.
Čs. obrněná brigáda
Na západní frontě bojovali Čechoslováci také na zemi. Čs. samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii vznikla 1. září 1943 reorganizací 1. československé samostatné brigády, posílené krátce před tím o příslušníky 200. československého lehkého protiletadlového pluku, který do Anglie dorazil v srpnu 1943 ze severní Afriky. Nově zformovaná jednotka byla vyzbrojena britskými a americkými tanky Crusader, Cromwell a Stuart a až do léta 1944 se pod velením brigádního generála Aloise Lišky věnovala bojovému výcviku. Koncem srpna 1944 se brigáda v síle 4259 mužů přesunula do francouzských přístavů Arromanches a Courseulles-sur-Mer. Následující měsíc čs. vojáci strávili v seřazovacím prostoru u Falaise, kde měli převzít zbývající materiál a osvojit si nejčerstvější bojové zkušenosti.
Hlavním důvodem však byly obavy Britů, zda čs. jednotky budou schopny plynule doplňovat ztráty utrpěné v průběhu bojů. Proto se také britské velení nakonec rozhodlo prověřit Čechoslováky bojovým úkolem v úseku, v němž nedocházelo k nejprudším bojům. 5. října 1944 se brigáda přesunula k francouzskému přístavu Dunkerque, kde měla blokovat tamní německou posádku (v síle zhruba 11 000 mužů) a zabránit jí v pokusu o průlom do spojeneckého týlu. Přestože byli Němci ve výhodě, čs. vojáci se nespokojili jen s pasivním plněním rozkazu a několikrát zaútočili.
Boje u Dunkerque
K první rozsáhlejší bojové akci došlo 28. října 1944 u příležitosti státního svátku. Našim jednotkám se podařilo za cenu ztráty jednoho tanku, jednoho obrněného automobilu a 74 mužů (z toho 18 padlých a 56 zraněných) postoupit do hloubky jednoho kilometru a zajmout více než 370 německých vojáků včetně šesti důstojníků. Druhá útočná akce následovala 5. listopadu 1944. Tehdy však brigáda utrpěla mnohem citelnější ztráty: 12 tanků, 36 padlých a 102 raněných. Německé ztráty se odhadovaly na 150 padlých a zraněných a 164 zajatých. Poslední intenzivní boje u Dunkerque proběhly ve dnech 10. až 16. dubna 1945, kdy se nepřítel pokusil o sérii protiútoků. Posilovým jednotkám se za cenu citelných ztrát podařilo zatlačit protivníka zhruba do jeho výchozích postavení.
Do konce války se bojová činnost z obou stran omezovala prakticky již jen na rušivou dělostřelbu. 18. dubna 1945 došlo k výměně zajatců, při níž opustilo obleženou pevnost i okolo 150 francouzských civilistů. V té době začaly československé orgány v Londýně podnikat příslušné kroky k tomu, aby naše brigáda byla začleněna do sestavy amerických vojsk, která již operovala na československém území. Tento požadavek však vrchní velitelství spojených expedičních sil odmítlo. Souhlasilo pouze s tím, aby do vlasti byla odeslána symbolická jednotka v síle 140 mužů, tzv. Kombinovaný oddíl. Ten 1. května 1945 překročil u Chebu státní hrance, podílel se na obnovení československé správy v Chebu a 6. května dorazil do Plzně.
Konec bojů
Bojové nasazení čs. jednotek u Dunkerque definitivně skončilo 9. května 1945 v 9.15 hodin, kdy se na velitelské stanoviště gen. Aloise Lišky dostavil velitel obležené pevnosti Friedrich Frisius, aby zde podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. V průběhu sedmiměsíčního obléhání Dunkerque ztratili Němci převážně v bojích s Čechoslováky 3005 mužů, z toho bylo 519 padlých, 1596 zraněných a 890 zajatých nebo přeběhlíků. Československá brigáda ztratila 681 mužů, z toho 195 padlých a zemřelých na zranění, 461 zraněných a 25 zajatých. Zbylá část brigády byla po kapitulaci Dunkerque uvolněna a 18. května 1945 následovala Kombinovaný oddíl do Plzně. V té době měla brigáda celkem 6500 mužů, 307 tanků, 278 obrněných vozidel, 96 děl a 1298 ostatních motorových vozidel. Dalších 1550 mužů bylo u náhradního tělesa v Anglii, takže čs. pozemní vojsko na západě mělo na konci války celkem 8149 příslušníků. Proti tomu čs. letectvo v té době mělo celkem 1465 příslušníků.
***
Stroje v muzeu
Část z výzbroje čs. obrněné brigády si můžete prohlédnout na vlastní oči. Jde především o základní typ její tankové výzbroje, střední tank Cromwell Mk.VII, který se před několika lety podařilo Vojenskému historickému ústavu získat v Anglii. Muzejními restaurátory byl uveden do markingu čs. obrněné brigády a můžete jej zhlédnout ve Vojenském technickém muzeu VHÚ v Lešanech u Týnce nad Sázavou. Kromě tohoto tanku zde uvidíte celou řadu invazních zbraní, jak spojeneckých, tak i německých. Letošní muzejní sezona začíná symbolicky 5. června, v předvečer spojeneckého vylodění, od něhož uplyne právě 60 let.
Oslavy vylodění
Bojiště v Normandii mají velký historický význam. Celá tato oblast se proto stala pietním místem s mnoha památníky, muzei a hřbitovy, kde se každoročně scházejí váleční veteráni, jejich rodinní příslušníci a samozřejmě nadšenci vojenské historie. Letos se zde bude slavit již šedesáté výročí invazní operace Overlord a dá se očekávat, že oslavy budou velkolepé. Stalo se již tradicí, že návštěvníci oslav, kteří přijedou ve vojenském, mají vstup do muzeí zdarma. K normandským plážím letos počátkem června směřuje i celá řada výprav cestovních kanceláří z České republiky.