Každý život jednou skončí, nesmrtelnost (naštěstí") neexistuje. Týká se to i buněk v tělech mnohobuněčných organismů. Podstatnou část z nich neskolí zákeřný virus, toxická látka či jiný útok zvenčí. Buňky zpravidla odcházejí z tohoto světa dobrovolně, l ve vašem těle den co den umírají miliardy buněčných sebevrahů!
Každý život jednou skončí, nesmrtelnost (naštěstí") neexistuje. Týká se to i buněk v tělech mnohobuněčných organismů. Podstatnou část z nich neskolí zákeřný virus, toxická látka či jiný útok zvenčí. Buňky zpravidla odcházejí z tohoto světa dobrovolně, l ve vašem těle den co den umírají miliardy buněčných sebevrahů!
KONTROLOVANÝ ZÁNIK
Buněčná smrt je nedílnou součástí vývoje těla. Mezery mezi prsty či
členitá výstelka tenkého střeva jsou výsledkem právě takových hromadných sebevražd. A v dospělosti jsou sebevraždy jedním z hlavních mechanismů, jimiž se tělo brání před "přemnožením" buněk. Ty, které už do-sloužily, dobrovolně odcházejí ze scény. Buňka se však jen tak nerozpadne, protože by tím mohla ohrozit jiné buňky ve
svém okolí. Spořádaně se rozdělí na malé měchýřky obalené membránou. Z buňky se tak stane něco na způsob mikrotenových sáčků s odpadem, o které se už postarají svědomité uklízečky - bílé krvinky.
CENA ZA ČERVA Za výzkum kontrolované buněčné smrti získali v roce 2002 hned tři vědci Nobelovu cenu. Své výzkumy prováděli na milimetrovém háďátku patřícím mezi hlístice. Nenápadný průhledný tvoreček pojmenovaný Caenorhabditis elegans je dnes jedním z nejvyužívanějších modelových organismů v biologických laboratořích. Sydney Brenner, muž ověnčený řadou předchozích úspěchů, má hlavní zásluhu na tom, že se pokusným zvířetem stalo právě háďátko. Jak se brzy ukázalo, měl při výběru opravdu šťastnou
ruku. John Sulton popsal rodokmen všech buněk v těle háďátka a odhalil, že buněčné sebevraždy jsou přirozenou součástí vývoje. Každé dospělé háďátko má přesně 959 buněk, 131 dalších zaniklo. Robert Horvitz popsal geny, které buněčnou smrt u háďátka řídí, a odhalil jejich příbuzné v genomu člověka. To je důležité pro medicínu, neboť s poruchami řízení buněčné smrti souvisí řada chorob. Např. při infarktu, infekcích srdečního svalu nebo při onemocnění AIDS páchají sebevraždu i buňky, které tělo potřebuje. Pokud se naopak buňky odmítnou samy regulovat, čelí organismus nekontrolovanému nádorovému bujení - rakovině.
