Je to novinářský sen. Roman Šebrle, nejlepší desetibojař na světě, má nejraději časopis ABC. Manažer Karel Tejkal, který byl při našem setkání přítomen, hned na začátku řekl: "Když Roman slyšel, že s ním chce ábíčko udělat rozhovor, okamžitě roztál. Do některých rozhovorů ho musím občas tlačit, ale tohle udělal velmi ochotně, někdo čeká na rozhovor taky měsíc a půl." Roman je slavný, ale nechová se jako namyšlená hvězda, pořád působí spíš skromně, pořád se rád směje.
Kdyby to bylo na něm, povídali bychom si celou dobu jenom o ABC. Museli jsme ale probrat také jeho úspěchy a cestu k nim...
Jste dnes jeden z nejznámějších českých sportovců. Jak to berete, když se vidíte na spoustě velkých plakátů, reklamách, billboardech?
Kdy jste se dostal k atletice?
Já jsem hrál od šesti v Rychnově fotbal. Byl jsem rychlejší, než fotbalisti bývají, góly jsem dával většinou tak, že mi balon kopli za obranu a já jsem šel pak sám na brankáře. Pak už pro mě bylo jednoduché dát branku. Zhruba v sedmnácti jsem začal s atletikou, takže jsem souběžně hrál fotbal a dělal atletiku, a to trvalo až do osmnácti, kdy jsem přešel do Pardubic. Postupně se mi v atletice dařilo, ale dodneška si nedokážu odpovědět na otázku, proč jsem se rozhodl pro ni, a ne pro fotbal. Asi jsem už tenkrát byl větší individualista. Možná... Hrozně rád jsem dával góly a kolikrát jsem měl lepší pocit, když jsme sice prohráli, ale já jsem dal gól, než když se vyhrálo a já branku nevstřelil. To něco značí. Proto jsem dal asi přednost atletice, která je individuální sport.
Měl jste jako kluk atletický vzor?
Neměl. Ani v atletice, ani ve fotbalu. Dělal jsem to proto, že mě to bavilo. Ani se nedá říct, že jsem chtěl být vždycky nejlepší. Ono to přichází postupně samo. Když člověk jede na závody, tak chce vyhrát, to je samozřejmé. Nejdříve jsem chtěl zvítězit na okresních přeborech, a když jsem je vyhrál, tak jsem si myslel na medaili z kraje, pak najednou přišlo mistrovství republiky: vzpomínám si, jak jsem byl šťastný z bronzové medaile za desetiboj, jak jsem ji každému ukazoval. Ale už jsem chtěl mít zlatou. Tahle postupná cesta vyvrcholila olympiádou.
Olympiáda je fantastický úspěch, ale vy jste jako první na světě
Je pravda, že kdyby to dokázal někdo jiný, asi budu k němu vzhlížet. Nejdřív jsem měl pocity jako každý, kdo si vytvoří osobní rekord, myslel jsem si, že příště budu ještě lepší, ale ono je to těžké... Devět tisíc bodů se prostě nedělá každý den.
Považujete se za dítě štěstěny?
Když si zpětně promítám světový rekord, uvědomuju si, že to bylo i dílem štěstí. Stačilo být v jediné disciplíně o kousek horší a těch devět tisíc bodů by nepadlo. První den se mi vyvedl, všechno šlo hladce, ale druhý den to tak slavné nebylo. Trenér mi říkal, že musím hodit v oštěpu sedmdesát a patnáctistovku běžet pod 4:25. Jenže když jsem se rozhazoval v disku, nebyl jsem schopen hodit ani čtyřicet metrů, a přitom jsem potřeboval osmačtyřicet... Řekl jsem si, že na světový rekord kašlu a budu zkoušet prostě jen vyhrát soutěž. A hodil jsem skoro čtyřicet osm metrů. Pak jsem zvládl sedmdesát v oštěpu a bylo mi jasné, že patnáctistovka bude drsná. Ale vyšlo to!
V cíli běhu na čtyři sta metrů i na patnáct set metrů bývají desetibojaři naprosto vyčerpaní. Která z těchto tratí vás víc bolí?
Dřív mě bolela víc čtyřstovka, teď je pro mě horší patnáct set metrů. Je to poslední disciplína a já jsem už unavený z předchozích devíti, takže jde jenom o to najít v sobě zbytky sil. Zvláště když už je závod rozhodnutý, mi to dělá problémy. Vždycky jsem si přál, abych patnáctistovku už nemusel dřít, abych ji mohl vyklusat a vědět, že mi to stejně stačí k vítězství, ale to se mi asi nikdy nesplní. Vždycky je o co běžet.
Během olympiády jste až do posledních disciplín prohrával. Nebyl jste nervózní?
Které disciplíny jsou v desetiboji podle vás nejobtížnější?
Skok do dálky, do výšky a hod oštěpem. Podle mě se nedají naučit, když k nim nemáte předpoklady. Mně výška vždycky šla. Skákal jsem snad teprve po dvacáté a skočil jsem 207 centimetrů.
A co skok o tyči?
Tyčka je nevyzpytatelná. Připadá mi neatletická a moc mi nejde ani teď. Ale už jsem se jí přestal bát, používám tvrdší tyče, s nimiž se dá skákat výš. Je pro mě ale pořád taková... nepochopitelná.
Natloukl jste si při ní někdy?
Jistě. Jednou jsem spadl do kastlíku, do kterého se zasunuje tyč. Byly z toho nějaké stehy na koleni. Strach nemám, jenom takovou zvláštní obavu. Nebojím se, že bych někam z výšky spadl a ublížil si, doskočiště je měkké. Je to zajímavé, ale Tomáš Dvořák je na tom podobně, taky má s tyčkou problémy.
Jaký máte před sebou další cíl?
Obhájit olympijské zlato za čtyři roky v Pekingu. Taky bych rád vyhrál mistrovství světa, ale olympiáda je cíl číslo jedna.
Máte návod, jak se stát nejlepším na světě?
Na sportu je nejlepší to, že žádný fígl, jak být nejlepší, neexistuje. Nedá se nad tím přemýšlet. Je určitě dobré, když má někdo ctižádost být nejlepší, nicméně co se týká sportu všeobecně, nejdůležitější je mít ho rád a dělat ho pro radost. Opravdu pro radost. Potom k tomu přijde i to ostatní. Já jsem se sportem nechtěl živit, prostě mě nejdřív jen bavil a pak jsem
Je to tedy váš koníček?
Je to můj život!
***
VYZNAMENÁNÍ OD PREZIDENTA
Roman Šebrle dostal od prezidenta republiky na Pražském hradě vyznamenání Za zásluhy: "Plně jsem si význam té události uvědomil, až když jsem seděl ve Vladislavském sále a vyznamenávali pana generála Františka Fajtla. Šel mi z toho mráz po zádech, protože to je hrdina, který opravdu něco dokázal. Teprve při slavnostním ceremoniálu jsem pochopil, jaká čest je pro mě dostat takové vyznamenání."
Přezdívka: Šéba
Klub: Dukla Praha
Trenér: Dalibor Kupka
Osobní rekord v desetiboji: 9026 bodů (světový rekord)
Osobní rekord v sedmiboji: 6438 (evropský rekord)
Úspěchy (výběr):
olympijský vítěz v Athénách 2004
stříbrná medaile z LOH v Sydney 2000
mistr Evropy 2002
stříbrná medaile z mistrovství světa 2003
dvojnásobný halový mistr světa v letech 2001 a 2004, bronzový 1999 a 2003
halový mistr Evropy 2002, stříbrný 2000