Pluto jim totiž na seznamu planet chybí. Jeho fanoušci zakládají organizace, požadující jeho navrácení mezi planety, podepisují petice a k dostání jsou dokonce i trika a čepice s nápisy typu "Pluto, nic si z toho nedělej, já taky nejsem planeta", "Chybí mi Pluto" nebo "Být Pluto je pech".
Lidé se Pluta prostě nechtějí vzdát. Aby taky ano. Odjakživa přeci ve školních učebnicích stálo, že naše Sluneční soustava má devět planet. To se rozhodli změnit astronomové v roce 2006 na pražském Astronomickém kongresu, když poslední a nejmenší planetu Sluneční soustavy vyškrtli z "prominentního klubu" planet.
Kde se Pluto vzal?
Existenci Pluta astronomové předpověděli z gravitačních poruch Neptunu a samotná planeta byla objevena v roce 1930. Díky výrazně protáhlé dráze bývá občas dokonce blíž Slunci (které oběhne jednou za 248 let) než Neptun (Právě ten po Plutovi zdědil titul poslední planety Sluneční soustavy).
Tato zvláštní situace trvala naposledy od 7. 2. 1979 do 11. 2. 1999. Pluto má dokonce i náznaky atmosféry. V období, kdy je nejblíže Slunci (období perihélia), se začne jeho jinak zmrzlý povrch ohřívat a vytvoří se velmi tenký plynný obal, který má asi milióntinu tlaku atmosféry Země. Pluto si navíc část atmosféry vyměňuje se svým měsícem Charonem, který není o moc menší (Pluto má průměr 2300 km, Charon 1200 km).
Ten byl objeven v roce 1978 a předpokládá se, že vznikl při srážce Pluta s jiným tělesem. Velmi silný náraz z Pluta nejspíš odtrhl obrovský kus ledu, který Charon z velké části tvoří. Pluto má ještě další dva drobné měsíčky: Nix a Hydra (průměry 30 resp. 70 km), které byly objeveny v r. 2005.
Proč mu to udělali?
Plutova kariéra planety skončila poté, co astronomové objevili za Neptunem mnoho dalších podobných objektů, z nichž jeden (Eris) je dokonce větší. Vyjasnily se také celkové poměry v této oblasti a pro Pluta a některé jeho kolegy byla vytvořena speciální kategorie, nazvaná trpasličí planety (od roku 2008 se jim říká také plutoidy). Mezi jejich znaky patří třeba i fakt, že během své existence nestačily gravitačně "pročistit" své okolí od vesmírného materiálu.
Zatím všechny zde nalezené objekty mají průměr menší než 2800 km, hmotnost menší než náš Měsíc a jsou složeny většinou z ledu a kamení. Jejich dráhy jsou často velmi protáhlé/eliptické, jejich oběžné doby jsou často "řízeny a synchronizovány" gravitačně Neptunem, mají také často velké sklony k ekliptice, na rozdíl od planet (sklon dráhy Pluta k ekliptice činí 17 stupňů).
Za Neptunem je plno
Prostor přímo za oběžnou drahou Neptuna (ten obíhá ve vzdálenosti kolem 30 AU, astronomických jednotek od Slunce) se nazývá, podle klasika výzkumu této oblasti, Kuiperův pás. Odhadem je zde kolem 100 000 objektů (katalogizovaných je zatím jen asi 1000) s průměrem větším než 100 km a celková hmotnost pásu se odhaduje nejvýše na jednu desetinu hmotnosti Země.
Obíhá zde i Pluto, který je s průměrem cca 2300 km a hmotností dvou tisíckrát menší než Země největším tělesem Kuiperova pásu. Když půjdeme hlouběji do vesmíru, přejdeme do oblasti tzv. Rozptýleného disku, jehož objekty mohou být vzdáleny od Slunce i víc než 100 AU tedy asi 14 960 milionů km. Sem patří i největší známý objekt z oblasti za Neptunem, Eris, který vlastně Pluta spolupřipravil o status planety, protože je větší.
Eris byl objeven v roce 2003 a Slunce oběhne za 557 let. Oblast Rozptýleného disku je také považována za zdroj krátkoperiodických komet. Nejvzdálenější část naší planetární soustavy je ale Oortův oblak.
Za hranicemi našich představ
To je zatím jen vypočtený kulovitý oblak, tvořený asi biliónem malých zmrzlých kometárních jader. Některé odsud občas zamíří do oblasti planet a stanou se z nich komety, jiné migrují mezi Oortovým oblakem a vnější hranicí Kuiperova pásu.
Třeba jako planetka Sedna, které oběh Slunce trvá neuvěřitelných 10 800 let. Přestože úroveň našich pozorovacích zařízení stále roste, otázka, zdali jsme v naší soustavě objevili všechna velká tělesa, je stále na místě. Stoprocentní jistotu totiž nemáme.
Je možné, že ve vzdálenosti větší než 100 AU obíhá po zvláštní dráze nějaká temná "planeta X", veliká třeba jako Mars. Některé teorie dokonce připouští možnost, že by se ve vzdálenostech 1000 - 10000 AU mohlo nacházet kolem sta temných planetárních těles, která tam byla odmrštěna při formování Sluneční soustavy. Jestli je to pravda, zatím nemůžeme potvrdit, ale ani vyvrátit.
Pluto zblízka
První podrobnější snímky Pluta v historii by měla astronomům poskytnout americká sonda New Horizons. Sonda odstartovala v lednu 2006 a v únoru 2007 prolétla kolem Jupiteru, který ji svojí gravitací urychlil. Pluta by měla zmapovat kolem 14. července 2015, stejně jako jeho měsíc Charon. Pak bude pokračovat dál a (opět jako první) zkoumat oblast Kuiperova pásu, a to až do roku 2020.
Popis cesty sondy New Horizons
Cesta dlouhá téměř 5 miliard kilometrů (pdf)
Historicky první díl s kreslenou postavičkou psa Pluta pojmenovanou po nově objevené planetě...