Ve škole se někdy člověk setká s pojmy, kterým tak úplně nerozumí. Většinou se je naučí jako fakt a dál už o nich nepřemýšlí. Kromě strdí, o kterém jsme se zmiňovali v minulém abíčku, je takovým „tajemným“ termínem i Zlatá bula sicilská.
Tento dokument vydal Přemyslu Otakarovi I. budoucí římský král Fridrich II. Stalo se tak 26. září 1212 v Basileji. Důvodem byla vděčnost za podporu, kterou Fridrichovi Přemysl poskytl. Český panovník se totiž významně podílel na tom, že mladý (tehdy mu bylo 17 let) Fridrich získal říšskou královskou korunu.
Bula, která platila po staletí
O významu Zlaté buly sicilské se vedou mezi oborníky spory. Někteří tvrdí, že je to jeden nejdůležitějších dokumentů v českých dějinách, který stanovil hranice Českého království (a vlastně i dnešního Česka) a zařadil naší zemi mezi civilizované státy evropského Západu. Druzí zase poukazují na to, že Zlatá bula „jen“ potvrdila stávající fakt, že České země a jejich panovník významem přesahovali „běžná“ knížectví. Ať už je tomu jakkoliv, čas od času upadal tento dokument do zapomnění, aby byl jindy naopak oprášen a oslavován. Opíral se o něho Karel IV. v polovině 14. století stejně, jako se k němu odvolávali čeští vlastenci ještě o půl tisíciletí později.
Čechy v době Přemysla Otakara
Během vlády přemyslovců se Česko prudce měnilo. Už to nebyla divoká země, ve které žilo několik statisíců Slovanů v zemních děrách, ale středověká kulturní krajina. Během staletí naši předkové postavili na kopcích pevné hrady, vyrůstala velká města (na tehdejší dobu) a mezi nimi rovné cesty. Místo lesa vznikala pole a většinu bažin lidé přeměnili na rybníky nebo je vysušili. Tehdejší krajina by vám už připadala povědomá (na rozdíl od té z doby sv. Václava například). České země na počátku 13. století prostě už pevně patřily k civilizovanému Západu.
Peníze k pražskému dvoru plynuly i z bohatých nalezišť stříbra v Kutné hoře a později i v Jihlavě. S tím jak se zvyšovala ekonomická síla země, rostla i politická a vojenská moc českého panovníka. Český vládce se stával jedním z nejvýznamnějších pánů v rámci Římské říše. Panovníci v Praze proto chtěli i formální potvrzení tohoto stavu, povýšení na království a konec praxe, kdy o českém vládci rozhodoval dle své libovůle císař.
Dohoda s bratrem
Koncem 12. století panovaly mezi přemyslovci nejasné vztahy a soupeření. Na český trůn bylo několik kandidátů a do jejich výběru zasahovala jak zemská šlechta, tak i říšský císař, papež a vysocí církevní hodnostáři. Nejvážnějším uchazečem byl Přemysl Otakar I. Roku 1197 však v době jeho nepřítomnosti šlechta zvolila na pražský trůn mladšího Přemyslova bratra Vladislava Jindřicha, který do té doby vládl na Moravě. Ten se usadil v Praze, ale když Otakar v prosinci proti hlavnímu městu vytáhl, vyšel mu vstříc a oba bratři se bez boje dohodli. Mladší si znovu nárokoval vládu nad markrabstvím moravským, zatímco panování nad celým státem a Prahu přenechal Přemyslu Otakarovi. V Českých zemích poté nastal na tehdejší poměry neuvěřitelně dlouhý – pětadvacetiletý – smír.
Přemysl se díky tomu mohl věnovat zahraniční politice. Celá říše se totiž po smrti císaře Jindřicha VI. (1197) otřásala nepokoji a na říšský královský trůn si dělalo nárok několik velmožů. Přemysl toho obratně využíval, několikrát přeběhl z jedné strany na druhou, a většinou si za to nechal zaplatit. Nakonec jako silný spojenec konečného vítěze Fridricha II. Štaufského získal Zlatou bulu sicilskou jako potvrzení své moci a prestiže Českého království.
Co obsahovala
Zlatá bula potvrzovala nedělitelnost Českého království. Český král a jeho nástupci měli vládnout ve „všech hranicích, které patří zmíněnému království, ať již byly jakkoli zcizeny“. Zároveň český panovník získal královskou hodnost dědičně pro své potomky a případné nástupce. Fridrich II. dále potvrdil, že on a jeho následovníci korunují každého, koho si čeští pánové zvolí. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu panovníka.
Český král byl osvobozen od skoro všech povinností vůči říši až na účast na některých říšských sněmech. Také v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení). Číslo 300 nemuselo znamenat přesný počet, ale sloužilo jako symbol, který říkal, že je v zájmu reprezentace říše i Českého království, aby byl počet jezdců dostatečný. Nakonec se ale žádný český král a jeho 300 jezdců císařské korunovace v Římě neúčastnilo, takže nevíme.
Záhadný Mocran
Pojem Zlatá bula sicilská dnes vztahujeme na tři listiny. První se týká Českého království, druhá osobně Přemysla Otakara I. a třetí jeho bratra Vladislava Jindřicha, což byl druhý muž království a moravský markrabě. Všechny listiny jsou psané latinsky a jsou celkem srozumitelné, jen v té třetí je Vladislavovi Jindřichovi věnován a potvrzen jako majetek záhadný „Mocran et Mocran“ se všemi právy a příslušenstvím. Podle některých historiků se jedná o nějaké (dosud neznámé) panství někde mimo hranice tehdejšího Česka. Další se domnívají, že jde o chybu úředníků a písaře připravujících listinu a Mocran et Mocran je popletený latinizovaný název značící „markrabství moravské“ nebo „Morava a Morava“.
