Holky, jak si říkáte?
Jsme tým.
A co ten váš tým dělá?
My jsme sestřenice a děláme spolu spoustu aktivit – tancujeme, recitujeme, pomáháme lidem, snažíme se na různých představeních lidi rozesmávat a taky spolu hrajeme divadlo.
A jak vás to napadlo dát se dohromady?
My spolu odjakživa žijeme, máme jeden barák, spolu bydlíme, snídáme, večeříme, takže jsme spolu začaly i chodit do prvního kroužku. Od té doby spolu tancujeme, vymýšlíme si vlastní skladby, pak jsme se spolu přihlásily do dramáťáku a už to jelo.
Holky, jak tak na vás koukám, tak vy se pořád smějete. Rozdáváte radost i tady na soutěži. Mračíte se někdy?
Tak občas taky, ale snažíme se smát.
A na sebe jste se někdy mračily?
No jo, tak to znáte.
Tak to jsem ráda, že jste takové normální holky.
No jo, taky se někdy i lezeme na nervy.
Hodně mě zaujalo to vaše pomáhání. Jak a s čím pomáháte?
Pomáháme vlastně s tím, co umíme, vystupujeme na různých akcích a snažíme se naší pozitivní atmosféru předávat na ostatní lidi, aby se ta naše planeta co nejdříve smála a nemračila se. Zrovna nedávno jsme měly takovou akci – Den pro Daníka. To je pětiletý kluk, který nemůže chodit. Byly to vlastně tři vystoupení a vybraly se peníze, který jsou vlastně na jeho terapii, aby mohl chodit.
To je nádhera, a dá se ještě Daníkovi nějak pomoct, může třeba i teď někdo přispívat?
Určitě, má stránky na internetu, kde se všechno dozvíte a určitě tam je i číslo konta, kam se může přispívat.
Radost pomáhat druhým
Říkaly jste, že ještě spolu hrajete divadlo, to je divadlo dvou herců?
Ne, to ne. Chodíme spolu do dramaťáku a s dramaťákem vystupujeme na různých akcích. Hlavně máme každý druhý rok většinou velikánskou akademii s celou školou, a tam máme taky nějaký role.
A co už jste například hrály?
Hrály jsme například Lucifera, pak čarodějnici, pak jsme hrály taky línou babičku, námořníka taky a tak podobně. Nebo jsme začínaly akademii nějakým povídáním, nebo jsme ji uváděly, měnily si role a tak. A taky jsme chtěly říct, že na ten Den pro Daníka jsme moderovaly, to byla naše první zkušenost s mikrofonem, alespoň jsme se to učily.
Výborně, a co byste chtěly dělat, až budete velké?
Já vůbec nevím, já mám ještě dost času.
A co Eliška, ta je přeci jenom trochu starší.
No, já už jsem v devítce, takže mě už se to docela týká. Připravuju se na Pražskou konzervatoř, na hudebně dramatický obor. Chci to zkusit, nedělám si moc velké naděje, ale myslím si, že by to bylo super tam studovat. Takže se připravuju, a kdyby to nedopadlo, tak asi nějaký gymnázium.
A budete dál rozdávat úsměv, i když se třeba rozdělíte?
Určitě, stoprocentně, já mám taky moc ráda malý děti, takže bych chtěla nějakou práci s malýma dětma. Nebo zvířata – my máme doma spoustu zvířat. Anebo někde pomáhat prostě k úsměvům.
Takže to jsou vaše plány do budoucna.
Ano, a určitě si myslíme, že by se každej měl smát.
Výborně, to je poselství Bětky a Elišky a vy čtenáři jim můžete posílat svůj hlas, aby získaly cenu Zlatý oříšek čtenářů ABC. Díky holky za rozhovor.
Taky děkujeme.
