V zoologických zahradách není pakůň běloocasý chován často, zoo na celém světě jich chovají asi sto. Nejvíc z nich je v Evropě, v celkem 15 chovatelských zařízeních žije 87 jedinců. A za posledních 12 měsíců uvádí mezinárodní evidence pakoní běloocasých jen šest porodů.
„Radost, že se do šestičlenné skupiny v Zoo Olomouc narodilo další mládě, jsme měli velkou. O to větší ji máme nyní, když už víme, že je to samička, kterou si můžeme ponechat do svého vlastního chovu,“ sděluje vedoucí zimoviště afrických zvířat Pavel Vidlář.
Mláďata tohoto tzv. sledovacího typu se už pár minut po narození staví na nohy a okamžitě sledují matku přitisknutá k jejímu boku. Problémy v chovu způsobuje především jejich chování – pokud se cítí ohroženi, vytvářejí zmatek, takže jsou pro chovatele nebezpeční. A teprve potom následuje bezhlavý útěk. Navíc bývají vzájemně nesnášenliví.
Zoo Olomouc chová tento druh od roku 1992, kdy získala ze Zoo Bratislava přímé potomky pakoňů běloocasých, které v 70. letech 20. století dovezl do českých a slovenských zoologických zahrad Ing. Josef Vágner z Afriky. Od té doby se ve zdejších zoo narodilo 57 mláďat.
Pakoně zachránili farmáři
Pakůň běloocasý (Connochaetes gnou) se původně vyskytoval na savanách v jižní Africe, Namibii a Botswaně. Nadměrný lov v 19. století ho však přivedl na pokraj vyhubení. Přibližně 300 jedinců naštěstí přežilo na soukromých farmách, ti se stali základem současné populace.
Zánik mu hrozil ještě ve 30. letech 20. století. Farmáři ale pochopili, že chov místních druhů antilop a tedy i pakoňů může být výnosnější než chov z Evropy dováženého skotu. Začali proto pakoně chovat pro maso a trofejní lov, což mu zajistilo přežití.
V současné době je jeho populace poměrně silná, ale nenachází se v místech původního výskytu. V oblastech, kde dnes žije, se jedná o zvířata vysazená, nepůvodní. Je to především v přírodních parcích a v rezervacích, nebo na různých soukromých farmách, kde se chová za účelem zmíněného trofejního lovu.
Vážná hrozba křížení
Dnes čelí tito pakoně mnohem vážnější hrozbě. Tou je výrazně početnější další druh pakoně – pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus). Díky lidem se oba druhy dostaly do vzájemné blízkosti a následně se začaly plodně křížit. Proto je tak důležité uchovávat čistou populaci pakoně běloocasého v evropských zoo, protože ne všichni farmáři v jižní Africe sledují ochranářské záměry. Klíčový je pro ně výnos.
Podle 10 let starých relevantních odhadů pakoní běloocasých v přírodě by měla jihoafrická populace čítat více než 11 000 jedinců. Dalších 7 000 jedinců (včetně tisíce mezidruhových kříženců) běhalo na farmách v Namibii.
