Na začátku března se k velké radosti chovatelů narodilo v Zoo Olomouc mládě velblouda dvouhrbého. Malá samička Lora vážila po narození 40,5 kg a je po svém otci téměř bílá. Mláděti ale tato barva nezůstane, v dospělosti asi bude mít barvu jako jeho matka. Tou je světlá šestiletá samice narozená v olomoucké zoo a Lora je její druhé mládě. Mládě bylo ihned po porodu v naprostém pořádku a velmi záhy si užívalo pobyt na tomto světě.
Jeho otcem je velbloud narozený v roce 2017 v Ostravě, který do Olomouce přicestoval jako roční mládě. Do chovu zasáhl jako velmi mladý, protože už na podzim roku 2019 se poprvé stal otcem.
„Od té doby se v olomoucké zoo velbloudi po delší přestávce množí pravidelně, ale každá matka má obvykle mládě jen jednou za dva roky, protože březost trvá více než 1 rok,“ uvádí zooložka Ing. Eliška Veselá. O den později pak k velké radosti chovatelů porodila i další samice. Mládě vážilo 42, 8 kg a jedná se opět o samičku. Sice má jinou matku, otce však stejného.
Co má velbloud v hrbu?
Díky upravenému metabolismu vydrží velbloud bez vody až dva týdny, snášejí více než 20% ztrátu tekutin v těle, což žádný jiný savec nedokáže. Jakmile však dorazí do oázy, mohou během patnácti minut vypít až 150 litrů vody.
Divocí velbloudi dvouhrbí, kteří jsou blízcí příbuzní domácích dvouhrbých velbloudů, obývají poušť Gobi. Na ní panují extrémní klimatické podmínky. Zatímco v létě teploty dosahují 40 °C, v zimě teplota klesá pod –40 °C. Srážky jsou zde minimální, je to jedna z nejsušších oblastí světa. V zimě zde velbloudi využívají k získání životadárné tekutiny velmi sporadickou nabídku ledu, kterého však sežerou jen malé množství, aby nedošlo k podchlazení organismu.
Velbloudi mají skvělý čich, vodu jsou schopni cítit na vzdálenost 17 km. Někteří lidé se domnívají, že velbloud nosí zásobu vodu v hrbech. To ale není pravda, hrb obsahuje tuk, jehož zásoba může dosahovat až 40 kg. V případě nouze ho rozkládají na energii a vodu. Hrby chrání velblouda i před přehřátím, protože odvádějí tělesné teplo.
Pouštní specialisté
Domácí dvouhrbí velbloudi byli domestikováni před asi 4,5 tisíci lety a v současnosti jich lidé na světě chovají okolo 1,5 milionu jedinců. Divoce žijících velbloudů dvouhrbých v poušti Gobi a v severozápadní Číně zbývá necelých 1000 jedinců, což je řadí do kategorie druhů kriticky ohrožených vyhynutím.
Pouštním podmínkám jsou velbloudi dokonale přizpůsobeni. Jejich srst je skvěle izoluje před krutými mrazy, úzké štěrbiny nozder se při písečné bouři uzavřou a brání tak pronikání jemných pískových částeček do nozder. Uši chrání před pískem husté chomáče srsti a oči dlouhé dvojité řasy. V případě nutnosti zakryje velbloud oční bulvu průhledným víčkem a začne slzet, aby případná zrnka písku vyplavil.
Kouše, kope a plive!
Pokud se velbloud cítí ohrožený, využívá k obraně hned tři různé zbraně. V první řadě kouše, což je při velikosti jeho tlamy a síle stisku velmi nebezpečné, zejména v případě samců, kteří disponují poměrně velkými špičáky. Případného útočníka může také zahánět kopanci. A protože nemá ve slabinách kožní řasu, dokáže kopat do všech stran.
Proslulé je jeho plivání. Sliny společně s trávicí tekutinou z bachoru a požvýkanými a natrávenými částicemi potravy dovede v tlamě nastřádat a ve chvíli, kdy vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, zamíří a na útočníka tuto nevábnou směs vychrlí. Agresivní bývají převážně samci v říji, ale někdy i matky, které brání svá mláďata.
