U zadního traktu jedné vesnické hospůdky na Yukatánu seděla smutná opička. Na krku měla uvázaný hrubý provaz, jehož druhý konec ji poutal k příčnému trámku dřevěné konstrukce nesoucí střechu nad opuštěnými stolky. Bylo mi jí líto, a tak jsem přikročila blíž a vlídně na ni promluvila. Opička se přiblížila, jak jí to jen provaz dovolil, a tam se posadila na zem zády ke mně. Udělala jsem ještě jeden krok a shýbla se k tomu ubohému stvoření. Přes rameno na mě mrkla, a než jsem se nadála, natáhla neuvěřitelně dlouhou ruku, bleskově se zmocnila mé tyčky k síťce na brouky a motýly a začala s ní mávat a zkoumat její pevnost. Náhradní tyčku jsem s sebou neměla, bylo tedy nutné ji opici odebrat. Délka provazu, na kterém byla uvázaná, mi umožňovala odhadnout, kam až sahá akční rádius nebezpečných opičích zubů, ale dosah jejích rukou, nohou a stejně obratného ocasu se odhadnout nedal. Neustále mě proto některou ze svých pěti končetin držela a snažila se přitáhnout do blízkosti zubů. O tyčku rázem ztratila zájem, takže se mi po chvilce podařilo ji odhodit z jejího dosahu, ale další chvíli trvalo, než jsem se dostala do bezpečné vzdálenosti i já. Opice naštěstí neměla dost síly na to, aby si mě přitáhla blíž k zubům, a její ploché nehty mi nemohly ublížit
PAVOUČÍ OPICE
To bylo mé jediné, zato velmi blízké setkání s endemitem Yukatánského poloostrova, s "mayskou pavoučí opicí", jak ji nazývají ve španělštině. Ostatně, této skupině opic tak říkají i v dalších jazycích - všechny totiž mají mimořádně dlouhé končetiny a jako pátá končetina jim slouží stejně nebo ještě o něco delší ocas s citlivými papilárními liniemi na konci. Opice se s pomocí svých dlouhých končetin pohybují nesmírně obratně po větvích, vypadají přitom tak trochu jako bizarní dlouhonozí pavouci. U nás se ovšem tyto opice nazývají chápani (od slova chápat - chopit se, nikoliv chápat - rozumět).
Chápani středoameričtí patří k nejproměnlivějším jihoamerickým opicím - jejich zbarvení kolísá od světlé, stříbřitě plavé či zlaté až po tmavou, téměř černou. Vždy ale mají světlejší bříško a černé končetiny.
Ohrožené populace chápanů mají jen velmi malou šanci, že se jejich počty brzy zvýší na potřebné hodnoty. Samičky totiž rodí jediné mládě jen každé tři roky a ne každé se dožije dospělosti.
UŽIVÍ SE VŠICHNI
Na jihu Mexika žijí i další druhy opic - občas jsme je za časného rána slýchali z pralesů na hřebenech hor, znělo to jako řev nějaké strašlivé nebezpečné šelmy, byl to však jen ranní zpěv vřešťanů (Alouatta palliata a A. pigra). Tyto dvě skupiny opic - chápani a vřešťani - si nijak nekonkurují a mohou obývat společný biotop. Vřešťani se živí především listím stromů, nepohrdnou samozřejmě ani nějakým tím ovocem či pupeny nebo květy, ale listí jednoznačně převažuje. Chápani naproti tomu téměř výlučně pojídají nejrůznější druhy tropického ovoce, jako jsou divoké fíky, plody sapoty, gesnerie ap. V době, kdy většina ovoce dozrává, nemají chápani problémy s hledáním potravy a setrvávají prakticky na jednom místě. Ale mimo sezonu musejí za potravou putovat na vzdálenější místa, často i několik kilometrů. Na rozdíl od celé řady jiných opic se však netoulají po kraji nezávisle - vždy se na noc vracejí na své oblíbené stromy, na nichž přespí, a ráno opět vyrážejí na cestu za potravou.
DĚLENÍ SKLIZNĚ
Sezonnímu nedostatku potravy je přizpůsoben i sociální život yukatánských chápanů. Zatímco většina opic vytváří stálé tlupy, které se za všech okolností drží pohromadě - všichni členové tlupy společně cestují, společně hledají potravu, společně nocují -, tlupy chápanů se čas od času dělí na menší skupinky. V některé jsou např. jen dospělí samci, v jiné samice s letošními mláďaty, ke kterým se někdy připojují i jejich starší potomci, výjimkou nejsou ani jednotlivci, kteří se v určitém období zcela osamostatní. Toto rozdělení tlupy je velmi důležité, zabraňuje vyčerpání zdrojů potravy na jednom místě. Menší skupinky opic se rozprchnou po velkém území pralesa, takže je "sklizeň" ovoce rozdělena stejnoměrně. Zajímavé přitom je, že čím je skupina chápanů početnější, tím delší a odvážnější výpravy za potravou podniká. Snad je to proto, že pro menší skupiny či jednotlivce je cesta do neznámých území či sběr ovoce nízko nad zemí příliš riskantní. Tyto poznatky jsou pro zoology zcela nové, dosud se vědci domnívali, že se chápani zdržují pouze ve středním patře pralesa a příliš se nevzdalují od svého domovského teritoria. Dnes už je zřejmé, že k ochraně chápanů nestačí vymezit jen malé území, které pravidelně obývají. V něm by brzy vyčerpali zdroje potravy. Je nutné chránit mnohem rozsáhlejší část pralesa v celé jeho pestrosti - jen tak najdou chápani v každé roční době nějaké dozrávající ovoce, na němž jsou bytostně závislí.
CHÁPANI
Tropické pralesy Jižní až Střední Ameriky obývají čtyři druhy chápanů rodu Ateles, ale jen jeden z nich - chápan středoamerický (Ateles geoffroyi) - zasahuje až do jižních oblastí Mexika. Na poloostrově Yukatán pak žije tzv. mayská pavoučí opice, kterou zoologové považují za samostatný endemický poddruh - A. g. yucatanensis. A bohužel, jako ostatní její příbuzní je i ona ohrožena vyhubením.
ŠPATNÍ HOSPODÁŘI
Yukatán dodnes obývá především původní indiánské obyvatelstvo, Mayové. Ti sice stejně jako jejich předkové žijí v pralese, ale hospodaří s ním velmi bezohledně a celý poloostrov postupně odlesňují. Jedním z úkolů zoologů proto je získat pro svůj ochranářský projekt domorodé obyvatele. První úspěch se už dostavil - někteří z členů mayské komunity Punta Laguna se stali strážci pralesa. A lidé v okolí jezer si začínají uvědomovat, že prales neochraňují proto, aby z toho měli přímý užitek, ale proto, aby si mohli zachovat svůj životní styl.
JAK ZACHRÁNIT YUCATÁN
Několik posledních let na Yukatánském poloostrově pracuje organizace Pronatura Penísula de Yucatán, zaměřená na ochranu místní fauny a flóry, a jedním z jejích hlavních úkolů je i výzkum a záchrana mayských chápanů. Centrem výzkumu se stala oblast v okolí jezer Punta Laguna, kde je nejzachovalejší původní tropický prales.
