Za naši nejjedovatější houbu považujeme muchomůrku zelenou neboli hlízovitou. Jejími hlavními jedy jsou amanitin, který ničí funkci buněčných jader, a falloidin, poškozující játra. Ke smrtelné otravě dospělého člověka stačí jediná plodnice. Stejné jedy, třebaže v menším množství (a tedy i s mírnějšími následky), obsahují i jiné muchomůrky, především červená a tygrovaná. Jinými jedovatými houbami jsou pavučince - jejich jedy poškozují ledviny a působí až za delší čas, někdy i za několik dní. Všude uváděnými, přesto dosud málo známými jedovatými houbami jsou vláknice Patouillardova či načervenalá a závojenka olovová. Obě rostou na travnatých místech a lidé je zaměňují s jarními čirůvkami májovkami. I mezi hřiby se skrývá jedovatý druh - je jím hřib satan, tepelnou úpravou se ale většina jedu rozloží.
HOUBY JAKO LÉK
Houby nejen zabíjejí a poškozují lidské orgány, ale i léčí. Platí totiž obecně, že každý jed je současně i lékem. Staré kulturní národy, šamani primitivních kmenů i středověcí léčitelé znali tajemství hub. Námel třeba používali při porodech. Na mnoha místech se hnisající rány léčily pomocí plísní (zřejmě předchůdci našeho penicilinu) podávaných v plesnivém chlebu, plackách či odřezcích kůže. Zajímavé účinky vykazují v lidovém léčení některé choroše, používají se k zastavení místního krvácení, při střevních potížích nebo dokonce tlumení rakovinného bujení. V současnosti mají největší význam mikroskopické houby průmyslově produkující antibiotika.
Jedovaté obilí
Loví lasem. Příběh z mikroskopického světa. Podhoubí masožravé houby rodu Arthorobotray se uchytilo na miniaturním živočichovi zvaném nematod. Houba navíc využívá svých dvou "pytláckých ok", okrouhlých útvarů, jejichž buňky po dotyku ihned zduří a živočich nemá naději na únik. Vzápětí začnou do jeho těla pronikat vlásečky podhoubí a konec je nenávratný Mezi mikroskopickými houbami je nejproslulejší námel, produkt parazitické houbičky paličkovice nachové. Už ze středověku máme doklady o tom, že semletý s obilím na mouku způsoboval po upečení chleba krutou smrt. Jeho alkaloid ergotamin stahuje cévy tak, že jimi přestane proudit krev, tkáně začnou odumírat, následuje infekce, sněť a jejich odpadnutí. Teprve v roce 1676 bylo poznáno, že příčinou je námel. Dnes se obilí čistí a upravuje a námel nalezneme jen ve speciálně pěstovaných porostech, kde se sbírá pro farmaceutické účely. 
Námelové alkaloidy obsahují i jiné druhy vláknitých hub, např. plísně rodu Penicillium či Aspergillus. Dnes o nich slýcháme v souvislosti s jedem aflatoxinem, který byl odhalen v krmivu z plesnivých slupek burských oříšků. Také pověstná asijská nemoc beri-beri má původ ve špatně skladované plesnivé rýži. V posledních letech je těmto plísním věnována veliká pozornost a v napadených potravinách byla objevena spousta nebezpečných jedů. Mycelium mikroskopických hub bývá sice neviditelné, ale prorůstá do velikých hloubek.
Houby v průmyslu
Již před pěti tisíci lety vařili staří Sumerové a Babyloňané pivo. Také víno provázelo lidstvo od úsvitu dějin. Náhodně zkvašené potraviny lidem zachutnaly, a proto je začali připravovat záměrně. Původcem kvasných procesů (a tedy i kvašeného chleba) jsou houby rodu Sacharomyces - pivní a vinné kvasinky. Moderní doba spolu s poznáním biologických procesů přinesla nové biotechnologie využívající činnost hub. Množením kvasinek lze získávat levné bílkoviny. Zatím se těmito produkty krmí převážně dobytek, ale je jen otázkou času, kdy budou upraveny na potraviny vhodné i pro lidi. Různé druhy bohatého rodu Penicillium se odedávna uplatňují při výrobě sýrů typu rokfór, kamembert či gorgonzola. Tyto houby však jsou známy především nezastupitelnou úlohou ve farmaceutickém průmyslu při produkci antibiotik. V současnosti se za pomoci nepatrných hub vyrábějí i některé organické chemické látky (etanol, butanol, aceton, kyselina citronová, glukonová, mléčná), významné vitaminy a enzymy.
Co víme o houbách
První houby se na Zemi objevily pravděpodobně před více než miliardou let. Jejich paleontologické nálezy jsou však velice vzácné, neboť jejich odumřelá těla snadno podléhala zkáze. Houby jsou jedno- či mnohobuněčné organismy s poměrně jednoduchou stavbou. Nemají kořeny, stonky, listy ani pravá pletiva. Stěny jejich buněk jsou, podobně jako u hmyzu, tvořeny chitinem. Buňky neobsahují chlorofyl, houby proto neumějí syntetizovat organické látky a jsou odkázány na uhlíkaté látky vytvořené jinými organismy. Potravu rozkládají svými enzymy na jednodušší složky, které pak přijímají. Houby rostou a žijí všude tam, kde je organická hmota rostlinného či živočišného původu a kde panují vhodné teplotní a vlhkostní podmínky. Plodni-ce vyšších hub rostou až u hranice sněhu ve výškách 5000 m v Himálaji, za polárním kruhem v Grónsku, ale i na pouštích. Jsou tedy mnohem rozšířenější než vyšší rostliny a jejich výskyt neovlivňuje ani rozdíl mezi mírným, subtropickým a tropickým pásmem - hadovky, špičky, muchomůrky či pýchavky najdete prakticky všude. Existují však i druhy spjaté pouze s určitou rostlinou či dokonce s její jedinou částí. Jedna houbička žije třeba na jen listech olší a jiná zase na jejich šišticích. V přírodě se houby šíří svými výtrusy - sporami -, jejichž rozměry se pohybují od 2 do 200 tisícin milimetru. Výtrusy se od sebe liší tvarem a barvou, a jsou proto jedním z hlavních hledisek pro klasifikaci a určování hub. Počet výtrusů uvolněných jedinou houbou ani nelze spočítat a je ohromující. Na jednom čtverečním milimetru lupínku na spodku klobouku může být až 130 000 výtrusů. Rozmnožování hub se uskutečňuje nepohlavně klíčením spor a pohlavně spojením dvou pohlavních buněk.
JAK HOUBY ROSTOU
Nejrychleji rostou hadovky a některé hnojníky. Velikost hub dosahuje několika desetin milimetru (padlí, rzi), ale i několika desítek centimetrů. Naše největší houba, pýchavka jménem vatovec obrovský, může mít průměr až půl metru. Gigantem je pohárovitá plodnice jihoamerické houby Geopyxiscacabas, která dorůstá výšky jednoho metru a má průměr půl metru. Zcela bez konkurence je však jedna václavka nalezená v severoamerické Montaně. Její podhoubí zabírá plochu patnácti hektarů a váží odhadem sto tun. Jeho stáří se udává různě, od tisíce do deseti tisíc roků. 
TAJEMNÉ KRUHY
Odedávna budily pozornost tzv. čarodějné kruhy. Byly vykládány jako místa, kde tančily víly či čarodějnice. Dnes víme, že mycelium hub (podhoubí) se rozrůstá rovnoměrně od místa zrodu do všech směrů. Na jeho koncích pak vyrůstají plodnice, zatímco střed často bývá odumřelý. Kruhy mohou mít průměr kolem jednoho metru, avšak na maďarských pustách a ruských stepích byly z letadel pozorovány kruhy o průměru desítek i stovek metrů. Růst v kruzích byl pozorován téměř u šedesáti druhů hub vytvářejících plodnice, nejčastější jsou čirůvky (viz obr.), špičky a žampiony.
