U cíle byla vždy velká tlačenice, rozhodčí seděli nad sebou na schůdkách u cílové čáry, aby se tam všichni vešli a nic jim neuniklo. Změna nastala v roce 1968 při olympiádě v Mexiku. Tito muži se k cílové čáře poprvé nepostavili, protože se měření uskutečnilo elektronicky. Výsledek byl zajímavý. Stovkaři byli najednou o dvě desetiny vteřiny pomalejší. Důvod byl prostý. V minulosti časoměřiči mačkali stopky až v okamžiku, kdy slyšeli startovní výstřel. To však už běžci odstartovali a měřená dráha byla ve skutečnosti kratší. Kromě přesnějšího měření byla nyní k dispozici i cílová fotografie. Díky ní bylo možné přesně rozlišit pořadí, zjistit časy jednotlivců a odhalit, kdo prošel cílem jako první horní částí těla, jak stanovují řády, a nikoli rukama. Takové měření bylo velkou výhodou a za krátký čas se začaly nově měřit i další disciplíny, a to nejen na olympiádách, ale i na všech mistrovských soutěžích. Jak se takové měření vlastně provádí?
Ostře sledovaní závodníci
Dnes se používá převážně měřicí technika japonské firmy Seiko. Ke každému startovacímu bloku je připojen kabel, vedoucí k přístrojové jednotce. K ní je napojen kabel od startovací pistole a startérova sluchátka. Od této jednotky vede propojení k dalšímu počítači s monitorem, kam je napojena cílová videokamera, vysílač a přijímač cílového světelného paprsku a také přístroj pro měření rychlosti větru. V tomto počítači se všechny údaje zpracují a výsledky se odešlou ke světelným tabulím, kde se zviditelní divákům na ochozech stadionu. Po startérově výstřelu začne běžet čas, časová kamera i displej měření rychlosti větru, ukazující okamžitou hodnotu. Téměř ihned po doběhu je zobrazen čas vítěze. Vynikajícím nástrojem je videokamera snímající cíl pod úhlem 30o. Proti dřívějším cílovým filmovým kamerám pracuje i za nepříznivých světelných podmínek a má vysokou definiční citlivost. Navíc zde není třeba vyvolávat film, záznam je uchován v paměti a může být kdykoli promítnut, vytisknut na papír, zvětšen a prodloužen. Kromě toho lze odečítat čas všech zachycených účastníků. Svůj význam má i měření větru. Jde-li například o rekord v běhu či skoku, nesmí být vítr v zádech atleta rychlejší než dva metry za sekundu. Používaný systém měření zaznamenává vibrace ultrazvukového vlnění vyvolané větrem a zjišťuje tak rychlost a směr větru. Z těchto údajů se vypočítává složka, která při výkonu na atleta působila. Moderní technika umožňuje měření i na tisíciny vteřiny. Pro sportovní účely však bylo dohodnuto udávat čas pouze na setiny.
Měření dálky bez pásma
V minulosti se často vedly spory mezi sportovci, rozhodčími a funkcionáři o výsledcích měření výšky a dálky. Tradiční měření délky hodů páskou může být bezesporu nejchybnější. Při hodu oštěpem má stometrové pásmo odchylku kolem dvou centimetrů. Velkou roli zde hrají teplotní rozdíly nebo i napnutí pásma. Volněji položené pásmo centimetry přidává, napnuté naopak ubírá. Někdy ani místo odhodu a dopadu neleží ve stejné rovině, což se projeví při posuzování výsledků různých soutěží. Při hodu kladivem, oštěpem a diskem se dříve chyby tří čtyř centimetrů nedaly vyloučit. V současnosti se používá přesné měření na principu zeměměřičského teodolitu, a to elektrooptickým tachymetrem s integrovaným počítačem.
Ve vodě a pod vodou
Složité a rozporuplné bývalo odečítání časů při plaveckých závodech. A mnozí ani nevědí, že plavci v dráhách na okraji bazénu mají v důsledku odlišných poměrů proudění vody jiné podmínky než ti uprostřed. Tam proto také vždy plavou favorité. Žádný plavecký stadion není kromě toho tak dokonalý, aby všechny dráhy byly na milimetr stejně dlouhé. Přestože podobné chyby přetrvávají, čas se dnes už měří dokonale. Ve startovacích blocích jsou zabudovány senzory odhalující předčasný odskok plavce, okamžik dosažení cíle registrují jiné senzory na kontaktní desce ve stěně bazénu (tzv. touch pads). Je zajímavé, že na ně nepůsobí vlnění vody. Pod startovním blokem je reproduktor zajišťující to, aby každý závodník slyšel startérův povel ve stejném okamžiku. 
Složitější je to však při závodech polohových štafet. Při velkých závodech sleduje každou dráhu videokamera a navíc čtyři speciální kamery, které ve dvojobrazu porovnávají dvě libovolné dráhy. Všechny informace se soustřeďují v nenápadném vodotěsném hliníkovém kufříku, kde je počítač s tiskárnou, zachycující všechny minulé světové i národní rekordy. Ten bezprostředně předá výsledky přes centrální počítač informační tabuli. Časy se měří s přesností tisíciny vteřiny a zaokrouhlují se na setinu. Celá tato moderní měřicí technika vylučuje spory a omezuje záměrné i nezáměrné chyby rozhodčích a časoměřičů. Má však jednoho velkého nepřítele a tím je výpadek elektrického proudu na stadionu.
CHYBNÝ START
Při chybném startu se uplatňují detektory v blocích. Detektor se aktivuje v tom případě, opustí-li noha závodníka blok dříve, než uplyne desetina vteřiny po výstřelu startéra. Ve sluchátku startéra se v takovém případě ozve signál a ten druhým výstřelem start zruší. Vědecké studie totiž prokázaly, že i vrcholový atlet potřebuje tento čas k tomu, aby zareagoval na startérův pokyn.
TACHYMETR
Protože přístroje nelze umístit přímo u vrhačského kruhu či okraje oštěpařského rozběhu, měří se vždy pomocí trojúhelníku a délka vrhu se vypočítá. Trojúhelník tvoří například vrhačský kruh, reflektor v místě dopadu a tachymetr. Vymezuje ho světelný paprsek probíhající mezi nimi. Délka hodu se vypočítá s přesností pěti milimetrů a předá počítačem do centrály, která vzápětí ukáže dosažený výsledek na informační tabuli stadionu. Podobně se měří délky při skocích do dálky a trojskoku. Tachymetr se využívá i při skoku do výšky a o tyči, kde dříve bývaly problémy s odečítáním přesných hodnot. Nová technika dovoluje při jiném ustavení potřebného trojúhelníku odečítat s přesností tří milimetrů.
