Ve vodním parku by rozhodně skály chybět neměly. Dotvářejí totiž jeho celkovou atmosféru a je rozhodně zábavnější proplouvat mezi skalisky, pod převisy, dostávat se do jeskyní než plavat mezi stěnami obloženými kachlíčky.
Balvany na zakázku
Asi těžko byste do vodního zábavního parku přemístili nějaká opravdická skaliska. Můžete je sice sestavit z jednotlivých přírodních kamenů, ale to není příliš praktické, protože kameny jsou těžké a výsledek nebývá zase tak úchvatný.
Ve světě jsou proto žádané skály vyráběné na zakázku. Firem zabývajících se touto neobvyklou činností není však mnoho a každá z nich své technologické postupy pečlivě tají. Nejčastěji se používají dva základní způsoby výroby. Buď vytvoříte odlitky přírodní skály a ty potom skládáte jako balvany k sobě, nebo vymodelujete skalní převis z betonu přímo na zdi.
Rozhodnete-li se pro první způsob, budete potřebovat mnoho odlitků (tzv. skořepin) rozličných tvarů, abyste z nich mohli sestavit členitý skalní povrch. Odlitky se dále musí řezáním ještě různě upravovat, pak se zavěsí na speciální konstrukci a potom je třeba je spárovat, tmelit, barvit, kamuflovat, patinovat. Odlitky vlastně vypadají jako pláště balvanů - jsou to skořepiny, z nichž vytvoříte přední stěnu skály. Čím jsou skořepiny větší, tím jsou těžší, hůře se s nimi manipuluje a mohou se lámat.
Nejběžnější je beton
Nejčastěji se k výrobě umělých skalisek používá beton, který se stříká do pružné formy z polyakrylátu, což je značně drahá záležitost - jedna taková forma přijde i na více než sto tisíc korun. Podobné formy se využívají i při výrobě betonových soch. Beton se do formy nanáší ve vrstvách silných 2 - 4 centimetry. Aby byl dostatečně pevný, přidávají se do něj skleněná vlákna a pro odlehčení se místo písku někdy používá hliníkový prášek. Beton lze nahradit polyuretanovou pěnou, ale výsledná cena je pak dvojnásobná.
Z těchto polotovarů se potom staví skála. Nejprve je třeba jednotlivé části ořezat, zavěsit na konstrukci a po spárování čekat, zda spáry nepopraskají.
První skály u nás
Ve velkém vodním parku, který bude pro veřejnost už brzy otevřen v libereckém Centru Babylon, právě teď vznikají takových skalisek spousty. Jsou to stovky čtverečních metrů skal, nechybějí tam ani jeskyně s krápníky, různé převisy a průplavy, umělé stromy, mostky.
Teď to tam sice ještě vypadá jako na velkém staveništi, ale za několik týdnů už nikdo nepozná, co se uvnitř umělých skal skrývá.
Nejprve bylo třeba postavit kovové konstrukce, na ně navařit betonářské pletivo a k němu pak připevnit hustou kovovou síť. To vše se potom natřelo základovou barvou, aby ve vlhkém betonu železo nerezavělo a neztrácelo pevnost.
Po zhotovení konstrukcí přišlo na řadu betonování. Zvláštní způsob, který v Liberci využili, se nazývá torkretování - při něm se na připravenou konstrukci po vrstvách stříká tlakovou pumpou velmi kvalitní beton. Stejný princip se používá při betonování kleneb tunelů. Poslední vrstva se tvaruje, dokud je měkká. Snahou je docílit toho, aby se struktura betonu podobala nějakému druhu kamene. Beton můžete modelovat, otiskovat do něj různé materiály nebo ho vymývat proudem vody.
Pak už zbývá beton nabarvit a skály, které budou ve styku s vodou, ještě navíc naimpregnovat proti vlhkosti. Úplně nová umělá skála je potom k nerozeznání podobná té přírodní, jež je na světě tisíce či miliony let.
CO JE GROTTA?
Umělé skály nespatřily světlo světa až koncem dvacátého století. Objevovat se začaly už mnohem dřív, vymysleli si je totiž důmyslní architekti, kteří jimi ozvláštňovali podobu jim svěřených zahrad. Nebyly tedy určeny ke šplhání, ale ke kochání! Dalším zajímavým úkazem byly kupříkladu umělé jeskyně, takzvané grotty, které se budovaly v období renesance a baroka, tedy od šestnáctého do osmnáctého století. Takové jeskyně měly vypadat co nejvěrněji, proto byly opatřovány krápníkovou omítkou nebo lasturami, prostě věcmi, které jsou k vidění v jeskyních "pravých", ale také třeba fantaskně působícími sochami, aby těm, kteří se v nich ocitli, navodily pocit, jako by vkročili do pohádkového světa. Když se taková jeskyně vymodelovala, ještě se musela pokrýt vysokou vrstvou zeminy, osázet stromy a keři - to aby působila co nejpřirozeněji, jako opravdová jeskyně schovaná pod kopcem nebo nějakou hůrkou. Jednu takovou grottu si nechal udělat slavný císař Rudolf II. v Praze v Císařském mlýně u obory Stromovka. Bohužel je z ní jenom nepřístupné torzo, protože Císařský mlýn nezadržitelně chátrá; ačkoliv je to kulturní památka, nikdo se o mlýn ani grottu nestará.
-vo-
