Rekreačnímu létání se věnuje rok od roku stále více lidí. Létat může každý dospělý člověk, který projde lékařskou prohlídkou a v leteckém kurzu získá pilotní průkaz. Provoz velkého letadla je ale finančně nákladný, a tak se většina pilotů už od začátku obrací k nejméně náročné kategorii letadel - k ultralightům (v této kategorii mohou létat piloti už od 16 let). Spotřeba paliva ultralehkých letadel je mnohem nižší, stroje jsou lépe ovladatelné a také na pilotní zkoušky jsou kladeny menší nároky, než je tomu u letadel vyšších kategorií.
O velkém zájmu o ultralehké létání svědčí i počet členů LAA (Letecké amatérské asociace), která v Česku sdružuje rekreační letce, vydává pilotní průkazy a ověřuje technickou způsobilost letounů. V současné době má tato organizace asi 7500 členů.
Ultralight - snadná cesta k létání
Kategorie ultralehkých letadel je dána zejména hmotnostními a výkonovými parametry. Ultralighty mohou mít maximální vzletovou hmotnost 300 kg u jednosedadlového a 450 kg u dvousedadlového stroje, a to včetně benzinu a posádky. Dovedou létat až 250 km/h, ale jejich přistávací rychlost nesmí přesahovat 65 km/h (při této rychlosti totiž lze bezpečně přistát i na neupraveném poli či louce).
S ultralighty se nesmí provádět letecká akrobacie, jsou určeny jen pro rekreační létání.
Dolní hmotnostní hranice letounu pevně stanovena není, vychází jen z požadavku, aby byl stroj schopen bezpečného provozu.
Letadlo pro každého
V devadesátých letech došlo nejenom u nás, ale i na celém světě k rychlému rozvoji ultralehkého létání. Výroby letounů se ujaly specializované firmy a domácí amatérská výroba ustoupila do pozadí.
Je velmi potěšitelné, že česká ultralehká letadla patří k těm nejlepším na světě. Většina ultralightů se vyrábí z laminátových či kovových kompozitů a jejich hmotnost se pohybuje při horní hranici jejich kategorie. Problém je ale s hangárováním letadel, které si nemůže dovolit každý.
Letouny kovové konstrukce s plachtovým křídlem se od běžných ultralightů liší nejenom nižší hmotností, ale hlavně svou skladností. Před použitím se dají jednoduše sestavit a během několika minut můžete létat. Plocha křídel u těchto letadel je navíc větší, a tedy účinnější při mnohem nižší váze. Letoun složený ve velkém batohu váží kolem 70 kg a jeho postavení trvá asi půl hodiny.
Nejmenší dvoumotorák na světě
V roce 1973 bylo ve Francii zkonstruováno ultralehké letadlo, které se vejde do běžné garáže, aniž by se muselo rozebírat. Miniaturní dvoumotorový letoun, který během tří let postavil Michael Colomban, dostal název Cri-Cri. Hlavním cílem konstruktéra bylo postavit lidové letadélko, jehož výrobní náklady by nepřevýšily 1000 amerických dolarů.
Letadlo je možné převážet na vozíku za autem či na střeše auta. K letu může být připraveno během tří minut. Váha prázdného letounu je kolem 75 kg a jeho vzletová hmotnost je 170 kg.
Obdivuhodné jsou však především jeho rozměry. Délka letadla je pouhých 3,9 m, výška bez kabiny 35 cm a rozpětí křídel 4,9 m. Na první pohled vypadá spíš jako rádiem řízený model než skutečný letoun.
Přes všechny tyto parametry by se Cri-Cri do českých norem ultralehkých letadel nevešlo, a to vzhledem k jeho letovým vlastnostem, zejména vyšší přistávací rychlosti. Cri-Cri létá rychlostí maximálně 250 km/h, běžně kolem 180 km/h a pádová rychlost je 70 km/h.
Vzhledem k tomu, že si letouny podle původních Colombanových návrhů stavějí piloti sami, jsou na nich k vidění i různé individuální nástavby, odlišné barvy, a dokonce i různé motory. Většinou se používají motory ze zahradních sekaček, motorek, motokár či RC modelů. Existuje i několik letadel s turbínovým pohonem.
INTERNET
www.ulmeurope.com www.laacr.cz www.ulavionics.cz www.tl-ultralight.cz www.vztlak.cz/ull www.flight.cz/cricri
ROGALLO
Na závěsném kluzáku neboli rogallu začali první nadšenci létat v druhé polovině 60. let. Rogallo bylo sestrojeno v laboratořích NASA podle létajícího křídla, které zkonstruoval ve 40. letech vynálezce F. M. Rogallo. NASA kluzák vyvíjela jako prostředek pro návrat kosmických lodí z vesmíru. Rogallo se však při vysokých rychlostech pro tento účel neosvědčilo. Netrvalo ale dlouho a ujali se jej amatérští letci a v roce 1975 bylo závěsné létání přijato Mezinárodní leteckou federací mezi ostatní letecké odbornosti. Obliba tohoto druhu létání se rozšířila zejména po vzniku motorového závěsného kluzáku.
