Opak je pravdou, o svá mláďata se stará mnohem víc tvorů, než si obvykle lidé myslí. Rodičovské péči se netěší jen miminka savců a ptáčata, ale také vajíčka a vylíhlá mláďata plazů (např. někteří hadi svá vajíčka zahřívají, gekoni je zase hlídají a pomáhají mláděti prorazit silnou skořápku), pulci obojživelníků, rybí potěr, starostlivé rodiče však objevíme i mezi mnoha bezobratlými... O vajíčka a mláďata se starají pavouci, štíři, škvoři, stonožky, některé ploštice a mnoho dalších.
Jiná, nepříliš přesná představa je, že hlavní tíha péče o mláďata spočívá na samičce. I tady však najdeme mnoho pozoruhodných výjimek - v řadě případů se svému potomstvu věnuje celý rodičovský pár, stejně jako je tomu u lidí. Někdy se dokonce o mláďata stará celá rodina, tedy nejen rodiče, ale i "tety a strýcové", kteří jsou součástí společenstva (vzorovým příkladem jsou např. hyeny nebo vlci). Extrémem pak jsou případy, kdy péči o potomstvo zcela přebírá samec, zatímco samička se raduje ze života, shání potravu a krmí se, aby získala síly pro plození nového a nového potomstva. Jako obětaví otcové jsou proslulí např. pštrosi, taboni nebo drobné koljušky - tyto druhy se dokonce nejen starají o mláďata, ale snaží se získat vajíčka od co nejvíc samiček, aby těch mláďat bylo opravdu hodně...
Mláďata, která vyžadují rodičovskou péči, lze (velmi přibližně) rozdělit na dvě velké základní skupiny. Do první řadíme ta, která jsou od narození relativně samostatná: vidí, mohou se samostatně pohybovat a některá si dokonce pod dohledem rodičů hned začínají shánět potravu (např. kopytníci, morčata a jim příbuzní hlodavci nebo kuřata hrabavých ptáků). Druhá skupina zahrnuje mláďata, která jsou zcela bezmocná, holá, slepá a rodiče je musí nejen krmit, ale i zahřívat a zajišťovat jim některé životní funkce, jako je vylučování ap. (např. myšovití hlodavci nebo šelmy, ptáčata pěvců či dravců aj). U ptáků a nižších živočichů, kteří nejsou živorodí, přistupuje k péči o mláďata ještě předcházející péče o vajíčka.
Sen o nesmrtelnosti
Důvod, proč se rodiče starají o mláďata, není příliš "lidumilný": oběma dospělým jedincům jde především o to, aby se zachovalo co nejvíc jejich genů, aby právě ty jejich geny a žádné jiné přežívaly v dalších pokoleních. Každý živý tvor si tak vlastně snaží zajistit nesmrtelnost. U živočichů, kteří se rozmnožují pohlavně (a těch je většina), nese potomek vždy polovinu genů matky a polovinu genů otce. Matka si je jistá, každé její mládě je jejím polovičním pokračováním. Otcové to mají těžší - nikdy si nemohou být jisti tím, že potomek je právě jejich. Zato mají jinou výhodu - zatímco samička může dát život jen určitému počtu mláďat, samci jich mohou zplodit téměř neomezené množství.
Příroda samozřejmě hledala určitou rovnováhu mezi výhodami a nevýhodami obou pohlaví a snažila se zajistit, aby samci i samice měli stejné šance na pokračování svého genetického vybavení (což ve skutečnosti znamená zachování genetické rozmanitosti, jež zabraňuje degeneraci a umožňuje neustálý vývoj druhu). A právě tady musíme hledat příčinu toho, proč např. vznikají pevné rodičovské páry (samec má jistotu, že mláďata jsou jeho), proč v některých případech přebírají péči o potomky samci (samička může zplodit více potomků), proč vznikají u některých druhů živočichů tzv. harémy (v tomto případě může zplodit více potomků naopak samec) atd.
Zvířecí "kočárky"
Pokud potřebuje lidská maminka někam cestovat i s miminkem, uloží ho do kočárku nebo do nosítka či, je-li miminko starší, do speciální krosničky na dítě. Zvířecí matky nic takového nemají, přesto i ony občas potřebují své potomstvo někam přenést. Jedním z nejrozšířenějších způsobů je přenášení potomků v tlamě - to se netýká jen savců, kteří svá mláďata jemně uchopí do zubů za volnou kůži v zátylku nebo rovnou za hlavu, ale i nižších živočichů: v tlamě ukrývají a přenášejí své potomky mnohé druhy ryb, některé žáby, a dokonce i strašlivé čelisti krokodýlí samice dovedou s nečekanou jemností posbírat právě vylíhlé krokodýlky a bez úhony je přenést k vodě.
Jiným velmi rozšířeným způsobem je přenášení potomků na těle, nejčastěji na hřbetě. Tento způsob využívají zejména druhy, které mají větší počet mláďat - na hřbetě nosí své početné potomstvo štíři a mnozí pavouci, ale také např. vačnatci, kteří nemají vak. Na zádech vozí svůj dorost i někteří ptáci, tímto způsobem přepravy prosluly zejména potápky, ale dovedou to i další druhy vodních ptáků (např. labutě). Také některé žáby (dendrobatky, ropušky ap.) vozí potomstvo - ať už vajíčka, nebo pulce - na svých širokých zádech. Korýši včetně našich nejobyčejnějších raků zase přenášejí vajíčka a později i právě vylíhlé račí larvy na spodní straně ocásku, kde je přidržují množstvím speciálně vyvinutých "klepítek". Opičí matky sice zpočátku své miminko pečlivě svírají v náručí, ale jakmile malá opička povyroste, přestěhuje se mamince na záda, aby jí uvolnila přední končetiny.
Nejdokonalejší "kočárky" však najdeme u poměrně primitivních savců - vačnatců. Mnozí z nich jsou k přenášení a ochraně zcela nevyvinutých mláďat vybaveni speciální "kapsou" - typickým vakem, který dal celé skupině jméno. Vak ovšem nemají všichni vačnatci a také není pravidlem, že jeho otvor směřuje dopředu, jak to známe u klokanů. Mnozí vačnatci (koaly, vombati a řada zemních druhů) mají vak obrácený otvorem dozadu. Buď proto, aby do něj při hrabání nepadala hlína, nebo, v případě koal, aby mělo mládě snazší přístup k potravě - natrávené kaši vylučované řitním otvorem. Řada dalších vačnatců včetně již zmíněných vačic pak nemá vůbec žádný vak. Ten je výsadou vývojově pokročilejších vačnatců a je to jeden z nejdokonalejších výtvorů přírody - slouží nejen jako úkryt pro mládě, ale v prvních dnech jeho života nahrazuje mateřské lůno a je vlastně dokonalým přírodním inkubátorem.
PEČLIVÝ OTEC OSTNÁK
Australští ostnáci se od ostatních ptáků liší řadou nezvyklých způsobů. Umějí zdánlivě běhat po vodní hladině - ve skutečnosti běhají po plovoucích vodních rostlinách, což jim umožňují mimořádně dlouhé prsty. Je to jeden z ptačích druhů, u nichž přebírají veškerou péči o potomstvo samečkové. Samičky pouze nakladou vajíčka, ale sezení na nich a další starosti s potomky už přenechávají otci. Ten pak v případě nebezpečí přenáší svá mláďata zcela ojedinělým způsobem - posbírá je pod křídla, přitiskne k tělu, takže jim koukají jen dlouhé nohy, a pak s nimi po vodě uhání do bezpečí...
TĚHOTNÍ OTCOVÉ
Břichatý mořský koníček náhle jakoby pukne a z jeho útrob se začnou hrnout jeho drobné napodobeniny. Malá mořská rybka právě rodí hejno svých potomků. Kdo by však očekával, že jde o samičku, byl by na omylu. Oplozená vajíčka nosí ve svém těle ve speciálním břišním vaku sameček. Samička se ovšem zdržuje někde poblíž, každé ráno se s otcem svých dětí pozdraví rituálním tanečkem a přesvědčí se, že ještě nenastal čas, aby do jeho bříška uložila další oplozené jikry.
VRAŽDÍCÍ OTCOVÉ
Celá řada otců je vůči svým potomkům naladěna nepřátelsky, a pokud samice mládě před otcem neukryje nebo neubrání, samec je může zabít. K tomuto drastickému kroku sáhne zejména v případě, kdy si není jistý, že jde skutečně o jeho potomstvo, a pak se se samicí spáří sám. Tím vlastně zlikviduje konkurenci a dá šanci vlastním genům. Toto chování je typické především pro společensky žijící druhy, např. pro primáty, ale setkáte se s ním třeba i u myší: když přemístíte březí myší samičku k jinému samci, ten hned po porodu všechna mláďata zakousne. Moc dobře totiž ví, že nejsou jeho, že v nich nepokračuje on, ale někdo úplně cizí...
