Přemýšlel jste v dětství, na začátku kariéry, o tom, že byste se věnoval jinému sportu než atletice?
Nikdy. Ale než jsem s atletikou začal, tak jsem lyžoval, jezdil na kole, plaval, prostě jsem dělal všechno, co dělají děti. Jakmile jsem objevil v deseti atletiku, chytla mě natolik, že dál už jsem nic neřešil. Chodil jsem na sportovní základní školu ve Zlíně, která měla hokejovou, plaveckou a atletickou třídu, do níž jsem se dostal.
Byl jste už tehdy lepší než ostatní?
Jak v čem. Bylo tam dost dobrých kluků, šikovných, jenomže u toho nevydrželi. Ve třídě nás bylo třicet a dnes jsem jediný, kdo u atletiky zůstal.
Co se vám tenkrát na atletice tak líbilo, že jiné sporty u vás vůbec neměly šanci?
Líbilo se mi na ní to, co mám rád na všech individuálních sportech: člověk si za všechno může sám. Já jsem takový "antikolektivní" sportovec. Když hraju třeba fotbal, jsem naštvaný, že mi to kazí ostatní, ale taky na sebe, když to kazím zase jiným já. Nebo mě štve, když vidím, že se někdo, s kým hraju, fláká. Já jsem zvyklý jít do všeho naplno.
Myslíte si, že kdybyste úsilí, které věnujete atletice, soustředil na jiný sport, dosáhl byste taky podobných úspěchů?
To se dá těžko říct. Ale protože si umím zažít pohyb, asi bych se ledaco dokázal naučit. Všechno je založeno na tréninku, na reflexech. Pořád se musí přemýšlet, jak to udělat, aby to šlo ještě líp. To platí o všech sportech, ne jenom o atletice. Nicméně ta je právě na perfektním zvládnutí pohybu založená, a desetiboj zvlášť. Vaše tělo musí být vyrovnané, abyste byl schopen házet těžkým nářadím, rychle běhat, lehce skákat a na závěr ještě odběhnout patnáctistovku. Jde o to najít nějaký svůj ideál.
A vy už jste ten ideál našel?
Já ho pořád ještě hledám.
Je vám teprve dvacet osm... a v poslední době přece hodně roste věkový průměr nejlepších atletů, mnozí se dostávají na vrchol, třeba někteří sprinteři, až po třicítce.
S tím souhlasím, jenže nejdůležitější je, jak je člověk opotřebovaný. Souvisí to s tím, jak dlouho sport dělá. Takový Roman Šebrle, který patří v desetiboji k nejlepším na světě, se atletice věnuje od osmnácti, já od deseti. Je to na mně znát.
Jak dlouho chcete závodit na špičkové úrovni?
Nepředpokládám, že bych sportoval do čtyřiceti let.
Kdy jste si vlastně uvědomil, že nebudete jenom běhat nebo skákat, ale budete se věnovat nejvšestrannější disciplíně?
Co se pamatuju, bavilo mě zkoušet všechny displíny, kromě skoku o tyči. Tyčku jsem mít nemusel, k té mě postavili, až když jsem šel svůj první desetiboj, a dodnes se s ní potýkám. Naostro jsem s desetibojem začal, až když jsem ze Zlína přišel do Prahy na vojnu. Mohl jsem se na něj soustředit, viděl jsem v něm perspektivu, protože jsem pochopil, že s genetickým základem, který mám, těžko budu běhat stovku pod deset vteřin.
Kdybyste si z těch deseti disciplín, které ovládáte, musel vybrat jenom jedinou - která by to byla?
Běh na sto deset metrů překážek. To je disciplína, která se mi líbí. Ale já bych neměnil za nic na světě, jsem spokojený s tím, pro co jsem se rozhodl. Nedovedu si představit, že bych jenom běhal. Desetiboj je pestrý, není stereotypní a vždycky, když mi něco nejde, se můžu věnovat něčemu jinému. Určitě bych nemohl být maratonský běžec.
Pročpak?
Netvrdím, že tihle běžci jsou jednodušší, ale já od sportování čekám víc než se jenom mučit, jak se říká vypnout hlavu a půlku závodu dorazit v bezvědomí. To neumím. Dělám sport hlavně pro radost.
Desetiboj je tvrdý. Opravdu vám ještě dělá radost, když je zároveň i vaším povoláním?
Rozhodně. Kdyby mi ji nepřinášel, seknul bych s ním. Jistě, jsou období, kdy mám třeba zdravotní problémy, ale to se musí překonat.
Pro mnohé mladé atlety jste vzor. Co byste doporučil těm, kteří chtějí jít ve vašich stopách a jednou možná i zlepšit vaše rekordy?
Především vytrvalost. To je, myslím, hlavní důvod, proč je dnes nejlepším desetibojařem Dvořák, a ne někdo z kluků, kteří se mnou chodili do sportovní třídy.
V kolika letech je dobré začít?
To je různé. Ale atletiku a plavání považuju za základ pro rozvoj pohybu. Není rozumné, když někoho postaví ve třech letech na brusle a chtějí z něj mít šampiona. Není dobré, když rodiče tlačí na urychlení sportovního vývoje svých dětí.
Mnohým z rodičů nejde ani tak o sportovní vyžití svých dětí, ale spíš o to, aby co nejdříve začaly vydělávat velké peníze...
Ten tlak vidím. Když jsem začínal já, ideály opravdu byly jiné, málokdo za úspěchem vyhlížel jen hromadu peněz. Ale záleží na každém, jak se s tím vyrovná, jestli se od toho dokáže oprostit a pochopit, že peníze nejsou ve sportu všechno.
Jestli se nemýlím, vy si svými výkony slušně vyděláte.
Vydělám. Ale věřte mi, že jsem nikdy do závodu nešel s myšlenkou na to, co v případě úspěchu dostanu. To je strašně destruktivní, protože člověk je pak schopen udělat kvůli penězům cokoliv.
Jak zvládáte natrénovat všechny disciplíny?
Chce to systém. A ten jsme za deset let, co spolupracuju s trenérem Váňou, vytvořili. Rozhodli jsme se, že náš trénink bude postaven na rychlosti a na běhání obecně a k tomu se pak přibírají jednotlivé disciplíny. Chodí se do posilovny, ale s posilováním se to nesmí přehánět, protože atlet nemůže být kulturista, velké svaly jsou totiž těžké a bývají spíš na překážku než k užitku, ale taky není možné, aby byl desetibojař kost a kůže. Chce to najít kompromis.
Váš trenér Zdeněk Váňa je zároveň váš tchán a dědeček vašich dvou dcer. Jak to jde dohromady?
On za tu dobu zná dobře moje silné i slabé stránky, ale myslím, že spolu vycházíme výborně. Dá se říct, že v celé naší tréninkové skupině panuje taková rodinná pohoda. To je moc důležité, když na sebe lidi nežárlí, jsou v klidu a navzájem se respektují. Tak by to mělo být.
Myslel jste si někdy, že budete útočit na podle mnohých odborníků nedosažitelnou hranici devíti tisíc bodů?
Nemyslel. Víte, já se nekoukám moc dopředu. Je to možná lepší, protože pak nejsem zklamaný. A zklamání nemám rád. Nikdy jsem neměl sny, že se dostanu na olympiádu, získám medaili, udělám světový rekord. Stoupal jsem krok po kroku. Je lepší překvapovat než pořád na něco čekat.
Býváte při závodech nervózní?
Z nervozity jsem už vyrostl. Vím, na co mám, a že jsem se připravoval nejlépe, jak jsem mohl, tak není proč být nervózní. Tréma je věc podvědomí, já si vždycky řeknu, že nejde o život, tak co. Souvisí to se zkušeností. Pokud člověk dělá něco poprvé nebo to ještě nemá zažité, může se samozřejmě dostavit nervozita. A já už přece desetiboj dělám nějaký ten pátek. Proto věřím, že na olympiádě budu ledově klidný. Olympiáda by měla být... bonbónek.
TOMÁŠ DVOŘÁK
Narodil se 11. května 1972 ve Zlíně. Vystudoval gymnázium v Arabské ulici v Praze. Od roku 1988 je jeho trenérem Zdeněk Váňa. Je ženatý, s manželkou Gabrielou má dvě dcery (Kateřinu a Barboru). Tomáš Dvořák měří 186 centimetrů (jako Arnold Schwarzenegger), váží 90 kilogramů. Největší úspěchy 1995 - stříbrná medaile z halového mistrovství světa v Barceloně (sedmiboj); 1996 - stříbrná medaile z halového mistrovství Evropy ve Stockholmu, bronzová medaile z olympijských her v Atlantě (8664 bodů, český rekord); 1997 - titul mistra světa z Atén (8837 bodů, český rekord); 1999 - na mistrovství světa v Seville obhajoba titulu mistra světa, světový rekord v Praze (8994 bodů), zvolen nejlepším sportovcem České republiky; 2000 - nový evropský rekord v sedmiboji a titul mistra Evropy v hale, v anketě evropských novinářů byl vyhlášen nejlepším sportovcem Evropy za rok 1999
