Prvními kovy, které člověk držel v rukou, byly pravděpodobně zlato a stříbro, jež mohl sbírat v ryzí formě na některých ložiscích či v říčních náplavech. Předpokládá se, že dalším kovem bylo meteorické železo, s nímž si člověk nevěděl rady a spíše ho uctíval jako posla bohů. Jak se ale dostal k ostatním rudám? Došlo k tomu naprostou náhodou, když ve vychladlém ohništi člověka doby kamenné zůstalo ležet cosi nového, co dosud neznal a co se výrazně lišilo od kamene. Jako první to byla bezesporu měď. Tento nový materiál byl však určitě mnohem méně vhodný a použitelný pro výrobu nástrojů než osvědčený pazourek. Možná toto první seznámení člověka s mědí začalo v peci pro vypalování keramiky. Možná tomu předcházely nálezy přírodní kovové mědi, jíž byl nový materiál tolik podobný. Kdo ví? Vše se odehrálo asi před sedmi či šesti tisíci lety, a to hned na několika místech tehdejšího osídlení. Kdo a kde byl tím prvním, se jenom odhaduje. Soudí se, že to bylo v turecké Anatolii a později v Íránu, Indii a Palestině.
Naleziště mědi
Naleziště mědi jsou poměrně častá a bohatá. Měď je obvykle nahromaděna ve velkých ložiscích, která občas vystupují až na povrch země. Kov bývá někde nápadně barevný (modrý či zelený), jinde je tmavý a kovově blyštivý. Člověka určitě lákal, a proto si jej všímal dávno před jeho technickým využitím. Některé tyto "barevné kamínky" dokonce používal pro dekorativní účely či jako šperky. Je docela možné, že i tyto kousky rud se mohly náhodou ocitnout v ohni, v němž pak poměrně snadno probíhala redukce rudy na kov.
Byla to vyredukovaná měď. Když ji nálezce nezahodil, pohrával si s ní a tloukl do ní kamenem, ke svému úžasu zjistil, že se mění, tuhne a ohřevem opět měkne.
Trvalo celá staletí, než člověk poznal, ovládl a zdokonalil základní techniku výroby, tvarování a nakonec i odlévání různých předmětů z tohoto kovu pro náboženské, domácí i válečné účely. Lze usuzovat, že první úspěchy podnítily tehdejší hutníky k pokusům přeměnit v ohni i jiné "kameny". Z dalších technických kovů se jim nejsnadněji podařilo vyrobit cín, tající na rozdíl od mědi při velmi nízkých teplotách.
Mezinárodní skupina archeologů se před několika lety pokusila o výrobu mědi způsobem, jakým postupovali naši dávní předkové. Zbudovali ohniště a v něm v malém kelímku po dvou hodinách intenzivního foukání vzduchu dosáhli teploty, při níž se měděná ruda začala tavit ť
Objev bronzu
Měď získaná z různých nalezišť měla odlišné vlastnosti. Tehdejší hutníci netušili, že tyto rozdíly vycházejí z odlišné čistoty mědi a že v některých případech se jedná o slitinu, která obsahuje arzen a antimon. Tyto dva prvky poskytují kovu výhodnější vlastnosti.
Tak vznikl bez cíleného zásahu člověka první bronz, což je slitina mědi s jinými kovy (kromě zinku, jehož slitina s mědí se nazývá mosaz). Nejznámějším bronzem je slitina mědi s cínem, což je krásný, žlutavě zbarvený kov, poměrně pevný, tvrdý, dobře opracovávatelný, na vzduchu i ve vodě stálý a i dnes široce využívaný.
Záhada kolem objevů kovů ale pokračuje. Zatímco arzen a antimon jsou přirozenými složkami sirníkových rud a následně i příslušných bronzů, cín se nikde na světě nevyskytuje v rudě současně s mědí. Je znám snad jen jeden minerál - sirník - obsahující mezi několika kovovými prvky i měď a cín. Z něj však bronz vyrobit nelze. Měděné a cínové rudy jsou svou podstatou a původem naprosto odlišné a nacházejí se v často od sebe velmi vzdálených ložiscích. Cínový bronz nemohl tedy nikdy vzniknout náhodnou redukcí. Musel být připraven záměrně, což znamená, že oba kovy vyrobené na dvou různých místech musely být před tavením dopraveny na jedno místo. Co k tomu onoho prvního hutníka vedlo? Možná se pokoušel snížit vysokou teplotu tání mědi snadněji tavitelným cínem. Došlo k tomu asi před čtyřmi až třemi tisíci. Vědci se domnívají, že centrum vzniku metalurgie bronzu je třeba hledat mezi řekami Eufratem a Tigridem v tehdejší Mezopotámii. Archeologové v této oblasti nalezli dosud nejstarší bronzové předměty, jimž se přisuzuje stáří více než pět tisíc let.
Tenkrát už nežily jednotlivé národy izolovaně, ale panoval mezi nimi čilý obchodní styk. Dokladem jsou předměty vyrobené v jedné kulturní oblasti, nacházené ve vykopávkách na velice vzdálených místech.
Obchod s cínem
Odkud se cín dostával do oblasti Mezopotámie, se přesně neví. Vědci však řešení záhady hledají v Afghanistanu, i když první cín byl pravděpodobně vytaven v Číně a v Japonsku. Cínové ingoty, což jsou odlitky kovu určené k dalšímu zpracování, byly pravidelně dopravovány tisíc šest set kilometrů daleko na Blízký východ. Byly vynikajícím a žádaným zbožím, na kterém se dalo velmi zbohatnout, což dokládají texty na asyrských hliněných tabulkách. Vlastníci dolů, obchodníci i dopravci cínu v dávnověku si své zdroje přísně chránili a utajovali. Cín se stal po celá tisíciletí základní látkou, která rozhodovala o kulturním rozvoji celých oblastí a ve slitině s mědí dala název jedné epoše lidské historie, označované jako doba bronzová.
Měď se náhle z rukou lidí jako by ztratila a v archeologických nálezech se objevuje poměrně zřídka, aniž by byla důsledně odlišována od bronzu. Důvod je jednoduchý - všechna měď byla v určité době přetavena, a proto při pokusu o členění historie člověka neměli archeologové a dějepisci žádné hmatatelné podklady pro stanovení doby měděné. Bronz vytlačil měď na celém tehdy civilizovaném světě. Tato změna neproběhla všude ve stejné době, odehrála se v rozpětí tisíce let a několik dalších tisíciletí trvalo, než byl bronz nahrazen železem, předznamenávajícím další etapu vývoje člověka, v níž žijeme i my.
MĚDĚNÉ DOLY
Egyptští faraonové získávali měď z ostrova Alašija, dnešního Kypru, pojmenovaného Římany podle názvu mědi "cuprum". Nejbližší povrchové doly mědi, které existovaly již před šesti tisíci lety, jsou srbská Rudna Glava a bulharský Ai Bunar. Odborníci soudí, že bulharský důl obsahoval několik tisíc tun mědi. Doly cínových rud byly objevené až mnohem později, ve středověku, a to dokonce i na našem území - v Krušnohoří a slovenském Rudohoří, které tímto kovem dlouho zásobovalo Evropu.
