Tramvaj vyjížděla z konečné téměř prázdná. Usadila jsem se na poslední sedadlo a oddala se svým myšlenkám. O stanici dál se do tramvaje nahrnula parta kluků. Rozesadili se po celé délce vozu a vzájemně na sebe pokřikovali. Otráveně jsem hleděla z okna, abych se nemusela dívat na jejich klackovité chování. Na další zastávce přistoupila starší paní. Pomyslela jsem si, že má smůlu, a uvažovala, zda má smysl, abych ji hnala k volnému místu (svému) přes půl tramvaje. Ale rychlejší než moje myšlenky byl nejbližší z kluků, klátivě se nad stařenkou vztyčil a pomohl jí usednout. Ta se na něj vlídně usmála a poděkovala.
Inu, výjimka potvrzuje pravidlo, usoudila jsem. Jak jsme se blížili k centru, tramvaj se plnila a kluků ubývalo. Postupně uvolňovali místa a shlukovali se na zadní plošině. A pak najednou neseděl ani jeden, v hloučku za mnou dál, ale mnohem tišeji řešili své klukovské záležitosti, a já si uvědomila, jak jsem se zmýlila. Byli to úplně normální slušní kluci, to jen já dala na první dojem a odsoudila je. Přitom dobře vím, že vzhled často klame. Neukvapujte se tedy, než někoho odsoudíte, nejdřív si všimněte, jak jedná. Teprve pak suďte - a suďte činy, ne vzhled. Přeju vám, abyste potkávali samé dobré lidi.
Sdílej
18. října 1999 • 01:00 Vyšlo v ABC 21/1999
Suďte činy!
