Mopsové, buldočci a další krátkolebá plemena

Ačkoliv psy se zkrácenou čenichovou partií nalezneme i u jiných plemen (vzpomeňme třeba na boxera nebo na mastifa), nejvýrazněji se tento znak vyvinul právě u společenských plemen. Pejsánkové s velkou kulatou hlavou a plochým, téměř lidským obličejem totiž vyvolávají představu nevinného dítěte, které je třeba milovat a ochraňovat. Funkci tzv. dětského schématu odhalil už slavný etolog Konrád Lorenz, když zjistil, že tuto schopnost mají i velmi zjednodušené nebo naopak přehnané anatomické znaky, signalizující, že se jedná o mládě. Většina lidí, zvláště pak ta něžnější část, podvědomě vstřícně reaguje i na zdánlivě ošklivé pejsánky s "lidskou" hlavou a právě takové si přeje mít ve své těsné blízkosti. To je jedno vysvětlení, proč se tolik krátkolebých psů rekrutuje právě ze společenských plemen. Druhým může být fakt, že na "pokojové" pejsky nebývají kladeny žádné přehnané nároky co se fyzických aktivit týče, nemusejí podávat bůhvíjaké výkony ani se pohybovat v extrémních vedrech, což by jim zvláštnosti anatomie jejich hlavy neumožňovaly. Asi nejznámějším z této skupiny je francouzský buldoček, atleticky stavěný, spíše střední než zcela malý psík s typickýma netopýříma ušima. Vyskytuje se v tmavě žíhané, černobílé a nejnověji též v béžové barvě a označení "malý klaun" svědčí o tom, že si s ním jeho příznivci užijí spoustu legrace. Přesto zůstává skutečným psem a chrabrým hlídačem. To o něco menší mops už je více mazlíček, který jako by si něco vzal od koček, něco od opic a své charakteristické chrochtání snad dokonce od čuníků. Je extrémně oddaný svému pánovi a nemá tušení, co to je zloba a nenávist. Nejlépe mu je ve společnosti sobě rovných a co nejblíže u lidí. Kdybyste ostříhali dlouhosrstého pekinéze, možná by vás překvapilo, jak blízko má právě k mopsovi. Vědci se přesto nemohou shodnout, zda se jedná o blízké příbuzné či nikoliv. Povahou se však obě plemena dost odlišují: pekinéz je mnohem rezervovanější, důstojnější a na rozdíl od mopse si nenechá od nikoho nic líbit. Japonský čin zase působí trochu jako křehký pekinéz v dvojbarevném provedení a na vysokých nohách. Císa-řovny ho prý chovaly v bambusových klíckách, dnes je to jedno z nejvhodnějších plemen i do těch nejmenších městských bytů. Je křehký, něžný a někdy dost žárlivý. Pekinézovi se - i když trochu jinak - podobá i tibetský teriér. Je o něco "přírodnější" - má kratší srst, delší končetiny a také delší nosík, a tak ho lze doporučit i sportovně založeným majitelům. Strakatému buldočkovi na fotografii jako by z oka vypadl bostonský teriér. Ve skutečnosti je však mnohem lehčí, štíhlejší a temperamentnější. V USA, odkud pochází, je velmi oblíben, u nás se vyskytuje jen ojediněle. Zkrácená čenichová partie řadí do tohoto článku i grifonky, i když ti mají svým původem blíže ke kníračům a pinčům. Jsou to maličcí, nepříliš vzhlední tvorečkové s dojemným obličejem a takřka lidským pohledem. Špatně se množí, a tak jsou u nás i ve světě dost vzácní.