Mistři rychlosti
Delfíní kůže je přímo zázračné dílo přírody. Konstruktéři lodí a ponorek se už dlouhé roky marně pokoušejí ji napodobit. Její zvláštní vlastnosti totiž umožňují delfínům plavat mnohem rychleji, než může plout stejně velká loď při vynaložení stejného množství energie. Svou roli samozřejmě hraje i dokonalý hydrodynamický tvar těla, ale ten napodobit lze. Jenže voda obtékající stejně tvarovanou ponorku vytváří při jejím povrchu drobné víry, které zvyšují tření a brzdí její pohyb, zatímco u delfína k ničemu takovému nedochází.
Částečně je to způsobeno tím, že povrch delfíního těla je nesmáčivý - buňky pokožky vylučují při plavání nepatrné množství tuku, který odpuzuje vodu. Voda tak po těle snadno stéká (proto se mi také kůže delfína zdála suchá). Mnohem důležitější však je pružnost pokožky a podkožního tuku. Jak proudící voda kolem těla víří, delfíní kůží probíhají řady vln, které tyto víry vyrovnávají. Voda tak delfína hladce obtéká a při plavání mu klade minimální odpor. Delfíni jsou proto nesmírně rychlí - většinou se pohybují rychlostí 40 - 50 km za hodinu, někteří nejrychlejší kytovci mohou plavat rychlostí až 65 km za hodinu - a téměř nic je to nestojí, vynakládají mnohem méně energie než stejně velké a stejně rychlé lodě.
Přátelé plavců
Starověcí mořeplavci věřili, že delfíni jsou lidé proměnění v mořské živočichy. Delfíni od pradávna doprovázeli jejich lodě, živě se zajímali o plavce, projevovali přátelský vztah vůči lidem. Údajně zachraňovali tonoucí, naháněli rybářům ryby do sítí, přátelili se s dětmi... Důkazy, že nešlo jen o pověsti, přinesla i mnohá novodobá pozorování. Jsou zaznamenány případy, kdy delfín skutečně zachránil tonoucího člověka, jindy zase připlouval k pláži a hrál si s koupajícími se dětmi... Naproti tomu naopak není doložen jediný případ, že by delfín člověku ublížil, své ostré zuby a mnohem větší sílu proti člověku nepoužil dokonce ani v sebeobraně.
Člověk má proto tendenci delfíny si idealizovat. Delfíni mají ještě ke všemu mozek velice podobný lidskému; to, spolu s jejich chováním, vedlo k přesvědčení, že jsou to tvorové téměř stejně inteligentní jako lidé. V šedesátých letech se dokonce někteří vědci pokoušeli naučit delfíny mluvit a komunikovat s nimi. Pozdější výzkumy však ukázaly, že delfíny sice lze vycvičit k různým neobvyklým úkonům, ale prakticky stejně nebo dokonce lépe lze vycvičit i šimpanze, psa nebo jiné inteligentní zvíře.
Přesto mají, hlavně v oblasti komunikace, delfíni celou řadu projevů, které jim zajišťují neustálou oblibu a pozornost lidí - laiků i vědců. Především jsou to nesmírně společenská zvířata - dokonce je zaznamenán případ, že osamělý delfín uhynul steskem, aniž by byl nemocný nebo nějak fyzicky strádal. Delfíni spolu ve skupině neustále komunikují - nejen hlasově, ale také fyzicky, zvířata ve skupině cítí potřebu vzájemně se dotýkat jedno druhého, svou roli v tom nepochybně hraje i jejich citlivá pokožka. Proto také delfín v bazénu toužil po pohlazení, jemný dotyk lidské ruky je mu nejspíš stejně příjemný jako dotyk jeho druhů ve volném moři.
Delfíni mají navíc silně vyvinutý smysl pro pomoc svým druhům v nouzi. Snad je to tím, že zraněné zvíře by bez pomoci uhynulo, pokud se totiž vlastní silou neudrží u hladiny, utopí se. Začíná to ostatně hned při narození mláděte, kterému musí matka pomoci k hladině, aby se mohlo poprvé nadechnout. Nemocného nebo zraněného druha pak delfíni podpírají a nadzvedávají tak, aby měl hlavu nad vodou a mohl dýchat. Tato pomoc druhovi je delfínům vrozená a je pravděpodobně příčinou, proč občas pomáhají i tonoucím lidem. Člověk totiž nepředstavuje pro delfína kořist, a pokud se topí, spíš mu připomíná svým tvarem a splašenými pohyby delfína v nouzi, pudově mu proto připlouvá na pomoc.
Vidí ušima, slyší dolní čelistí...
Zcela samostatnou kapitolou jsou hlasové projevy delfínů a kytovců vůbec. Delfíni vydávají obrovskou škálu různých hlasů - od hvízdání, štěkání, skřípání, vrzání či kvákání až po rychlé cvakání. Tyto zvuky slouží jednak k vzájemné komunikaci mezi zvířaty a jednak k jejich orientaci. Delfíni sice výborně vidí, ale často se pohybují v prostředí, kde je viditelnost velmi malá, v takovém případě se orientují především tzv. echolokací - tedy poslechem odražených zvukových vln, které sami vysílají. K echolokaci jim slouží právě posledně jmenované cvakání, zatímco ostatní typy zvuků používají ke vzájemné komunikaci.
Pozoruhodné přitom je, že delfíni vyluzují různé zvuky, přestože nemají hlasivky, a výborně slyší, i když nemají žádné vnější uši a vnitřní zvukovody mají úzké a zarostlé. Vědci toto tajemství odhalili až v posledních několika desetiletích, kdy se studiu delfínů intenzivně věnovali. Delfín vyluzuje různé zvuky buď tím, že rozechvívá sloupec vzduchu v hrtanu nebo ve zvláštním systému dutin - vzduchových váčcích (divertikulách) -, které vznikly vychlípením nosní trubice.
Sluch delfínů je stejně neobvyklý. Delfíni totiž poslouchají vším možným, zdaleka ne jenom ušima. Zvukové vlny pronikají do vnitřního ucha kůží, svaly, tukem i kostí. Ale největší význam při přijímání odražených zvukových signálů má dolní čelist - skoro bychom mohli říct, že delfín poslouchá dolní čelistí. Její kosti jsou totiž duté a vyplněné zvláštní olejovitou látkou, která velmi dobře vede zvukové vlny. Tukové těleso s touto vlastností leží i v blízkosti čelistních kloubů ve sluchové oblasti lebky. Tyto dokonalé "zvukovody" tak umožňují delfínům naprosto přesný příjem a vyhodnocení všech zvukových signálů.
Docela malou rybku je delfín schopen lokalizovat na vzdálenost 12 až 15 m, hejno ryb objeví i na 400 m. Vzdálenost ryby přitom odhaduje podle času, který uplynul mezi vysláním signálu (cvaknutím) a jeho následným příjmem. Směr, kterým musí ke kořisti vyrazit, pak určí tak, že jeho mozek bleskově vyhodnotí časový rozdíl mezi příjmem signálu pravým a levým sluchovým orgánem. Aby byl tento rozdíl (a tedy prostorová orientace) výraznější, má delfín poněkud asymetricky stavěnou lebku - její pravá a levá polovina nejsou shodné. Taková stavba lebky pak samozřejmě znamená i asymetrické uložení sluchových orgánů.
Je tedy zřejmé, že delfíni jsou inteligentní a přátelští vůči lidem a vyvinuli patenty, jaké jim člověk může zatím jen závidět. Přesto je to stále jen zvíře: sympatické, milé, zasluhující (a potřebující) ochranu, ale rovnocenná komunikace nebo dokonce rozdělení Země mezi lidi a delfíny asi navždy zůstane v říši pohádek a fantazie.
AKUSTICKÁ ČOČKA
Soustřeďuje zvukové vlny do úzkého paprsku, a to jak při vysílání, tak při příjmu. Delfín tak získává plastický obraz okolí. Z ryby "vidí" především její kostru a vzduchový měchýř. Na obrázku je hlava delfína shora: 1 - akustická čočka, 2 - akustické ohnisko, 3 - levé ucho, 4 - pravé ucho
ŘÁD KYTOVCI - CETACEA
Dělí se na podřád kosticovci (Mysticeti) a kytovci ozubení (Odontoceti). Do podřádu ozubených kytovců řadí vědci deset čeledí. Nejpočetnější z nich je právě čeleď delfínů (Delphinidae) se svými dvaceti osmi druhy. Nejméně početná je naopak čeleď vorvaňovitých (Physeteridae), do které patří jediný druh a zároveň největší zástupce ozubených kytovců, vorvaň. Jen o málo početnější je čeleď narvalovitých (Monodontidae), která zahrnuje pouhé dva druhy - narvala a běluhu. Mezi ozubené kytovce patří i obávaná kosatka, která se spolu s dalšími šesti druhy řadí do čeledi kulohlavcovitých (Globicephalidae). Snad nejpozoruhodnějšími zástupci podřádu ozubených kytovců jsou čtyři druhy téměř slepých (a tudíž výhradně na sonar odkázaných) delfínovců (Platanistidae).
ULTRASONICKÝ REFLEKTOR
Největší tukové těleso se speciálním významem, mají kytovci uložené před vypouklou čelní kostí. Mezi touto kostí a zmíněným tukovým tělesem (tzv. melounem) leží divertikuly, ony vzduchové váčky, ve kterých vzniká zvuk. Zvukové vlny se odrážejí od čelní kosti a jsou nasměrovány do melounu, který působí jako jakási čočka a soustřeďuje je do tenkého paprsku. Jím delfín ohledává prostředí kolem sebe a dostává tak velmi přesné informace o svém okolí. Toto zařízení, které nemá ve světě zvířat obdoby, vědci nazvali ultrasonický reflektor, skutečně totiž připomíná úzký proud světla z reflektoru či baterky, kterým si svítíte kolem sebe v temném lese. Tak dokonalý sonar, jakým příroda vybavila delfíny, dodnes nemají ani ty nejmodernější lodě či ponorky.
