"Tučňáci" severu
Arktidu a Antarktidu od sebe dělí vzdálenost celé zeměkoule - přesto jsou si tato prostředí vzájemně podobná. A na obou stranách Země žijí ptáci, kteří se museli těmto podmínkám shodně přizpůsobit - mají proto podobný zavalitý tvar těla, dozadu posunuté nohy, prakticky stejným způsobem loví ryby, žijí v obrovských koloniích a vychovávají jen jedno mládě. Také zbarvení je téměř shodné: černý hřbet a bílé bříško je svým způsobem mimikry - při plavání nejsou vidět ani shora (splývají s černou hlubinou pod sebou), ani zdola (proti světlé obloze nad hladinou). Přesto nejsou ani vzdálení příbuzní - antarktické oblasti obývají tučňáci, kteří šli ve své specializaci tak daleko, že ani nedovedou létat. Severní moře je domovem podobně vypadajících ptáků z čeledi alkovitých, kteří však na rozdíl od tučňáků (až na zmíněnou vyhubenou alku) létají velmi dobře. Většina alkovitých má i silný ostrý zobák podobný zobáku tučňáků. Nápadnou výjimkou je plochý pestrý zobák papuchalka ploskozobého (někde také uváděného jako bělobradého - Fratercula arctica). Zobák a jeho svítivé barvy tomuto papuchalkovi neslouží jen k lovu, ale také jako svatební šat - mimo hnízdní sezonu mají ptáci zobák menší a spíš šedožlutý, světlounce šedé líce naopak ztmavnou.
Láska až za hrob
Papuchalkové jsou si velmi věrní - páry spolu žijí po celý život. Pouze v případě, že jeden z páru uhyne, najde si zbývající jedinec nového partnera mezi nezadanými, ale již dospělými ptáky. Pár společně staví hnízdo trošku podobné králičí noře - pomocí silného zobáku sloužícího jako krumpáč a nohou místo rypadla vyhrabou krátkou noru, ve které přijde na svět jediné mládě. O ně se oba ptáci pečlivě starají a několikrát denně ho krmí drobnými rybkami, které mu přinášejí v zobáku.
V množství je síla
Jednotlivý pár těchto ptáků byste však v přírodě hledali marně - papuchalkové se sdružují do obrovských kolonií, některé z nich čítají tisíce až desetitisíce ptáků. Život v kolonii má své výhody: v případě ohrožení se všichni dospělí ptáci vznesou a krouží nad kolonií, což nepříteli znesnadňuje útok na určitého jednotlivce, takže většinou odtáhne s nepořízenou. Na zemi se kolonie rozpadá na menší skupinky párů hnízdících blízko sebe. V nich se jednotliví sousedé znají, udržují vzájemné kontakty a vzájemně se hlídají. Poměrně složitý sociální život papuchalků má jediný význam: synchronizovat všechny důležité životní události - stavbu hnízda, kladení vajíčka, výchovu mláděte - , bezbranní ptáci se tak brání před predátory, kteří se velké hlučné kolonii raději vyhnou. Také to umožní přežití co největšího počtu mláďat, neboť dravci jich stačí ulovit jen omezený počet, zatímco všechna ostatní dorostou a opustí nebezpečnou pevninu.
Rybáři kontra rybáři
Protože každý pár papuchalků odchová jediné mládě ročně, nepřibývají nijak závratnou rychlostí. Jejich obrovské kolonie proto zdaleka nejsou zárukou přežití. Ale důvod, proč papuchalků ubývá, je třeba hledat jinde. Severské národy odpradávna považují maso papuchalků za lahůdku, a tak je v době, kdy se zdržují na pobřeží, intenzivně loví. Přesto lov není to, co by dnes tyto ptáky ohrožovalo. V minulosti sice některé kolonie na severoamerickém pobřeží lovci vyhubili, ale dnes se seveřané snaží žít v určitém souladu s přírodou. Když se vydají na lov papuchalků (za povolení k lovu musejí zaplatit), zásadně loví jen nezadané, tedy nespárované jedince a nikdy naopak neloví ptáky, kteří zrovna nesou v zobáku ryby. Ryby totiž ve většině případů nosí pouze rodičovský pár svému mláděti.
Mnohem větší nebezpečí pro hnízdní kolonie dnes představují moderní rybáři. Papuchalkové jsou velmi konzervativní, hnízdí na stále stejných místech desítky let. To proto, že se v moři v blízkosti hnízdišť shromažďovala obrovská hejna drobných ryb, která pro ně představovala dobře zásobenou spíž. Jenže velká hejna sleďů, sardinek a dalších ryb nepřitahují jen mořské ptáky, ale i obrovské rybářské lodě - plující rybí továrny. Ty dnes s moderním vybavením snadno sloví většinu rybí populace (což už se na mnoha místech stalo) a papuchalkové hladoví, mláďata marně čekají na svůj příděl ryb a hynou.
Papuchalky tedy neohrožují lovci, kteří by je vyhubili lovem jako před půldruhým stoletím alky velké, ale rybáři, kteří je připraví o potravu. Bohužel, ne všechny přímořské státy jsou ochotné přijmout mezinárodní dohody o regulaci a omezení rybolovu, a tak možná není daleko doba, kdy ani rybáři nebudou mít co lovit. To už ale papuchalkům vadit nebude, komické ptáky ve fraku s pestrým zobákem už budeme obdivovat jen na obrázcích.
VELMISTŘI RYBOLOVU
Vědci dosud nezjistili, jakým způsobem papuchalkové hejna ryb v moři hledají, jisté však je, že jsou vynikající lovci. Za rybami se dovedou potopit až do šedesátimetrové hloubky, a když už jsou tak hluboko, nespokojí se s jediným úlovkem. Zpětný sklon horního patra jim dovoluje udržet velké množství drobných rybek - rekord drží papuchalk, který najednou vynesl v zobáku 62 ryb. Bohužel, počet ulovených ryb není rozhodující, důležitá je jejich váha. Odrostlejší ryby na mnoha místech slovili rybáři a drobný rybí potěr není dostatečně výživný, tělíčka sotva vykulených rybek neobsahují prakticky žádný tuk a mláďata papuchalků umírají hladem.
TULÁCI PO ATLANTIKU
Domovem papuchalků je prakticky celá severní část Atlantského oceánu. Doslova, mimo hnízdní sezonu totiž žijí na otevřeném moři a toulají se z místa na místo. Protože jsou skutečně vynikající letci, zaletují daleko na jih, papuchalky tak lze potkat i ve Středozemním moři, nejjižněji se objevují v okolí Azorských či Kanárských ostrovů. Ale v době hnízdění se celá hejna vracejí na pobřeží severských ostrovů či pevnin (viz mapka). Převážná většina ptáků přitom zamíří na místo, kde se vylíhli, jen část se usadí jinde.
