Sama raflesie není zase tak zajímavá. Po celý rok se rozvíjí hlavně pod zemí, kde parazituje na kořenových systémech vybraných druhů rostlin, například lián rodu Cissus. Ztratila vlastně téměř všechno, co dělá semennou rostlinu semennou rostlinou. Nemá kořeny k čerpání vody a živin, nemá stonek a listy s chlorofylem k přeměně slunečního světa na potravu, přežívá jen jako shluk vláken. Vlákna ovšem účelně pronikají do těla hostitele a tam parazitují tak šikovně, že i odborníci mívají problémy odlišit mateřskou rostlinu od vetřelce.
Najít místo, kde se asi objeví květ, je takřka nemožné. Až jednou, a může to být v kteroukoliv část roku, neboť raflesie nemají žádnou sezonu kvetení, se nad pralesní půdu vynoří nepopsatelný hnědý výrůstek. Během několika dnů naroste do velikosti fotbalového míče a pak se najednou rozevře. Objeví se nádherně jasně červené květní lístky. Bohužel, během pár dnů se barvy začnou ztrácet a rostlina usychá.
Květ některých druhů raflesií je ten největší, jaký můžeme v přírodě vidět. U druhu Rafflesia arnoldi má v průměru prý až 150 centimetrů. Pokud nemáte nos, pak vám může připadat jako to nejkrásnější, co kdy příroda stvořila. Ovšem nos jaksi k lidem patří, a tak vás možná dříve, než rostlinu uvidíte, přes něj praští nepopsatelný hnilobný puch.
Proč ale něco tak nádherného tak zoufale zapáchá? Důvod je prostý. Puch láká mouchy z nejširšího okolí. Ty, než si uvědomí, že jsou podvedeny, lezou po květu a hledají lákavé místo k nakladení vajec. Mezitím se jejich nohy obalí pylem, který některé přenesou na sousední květy a zajistí oplození.
Po opylení a oplození se tvoří lepkavé plody (bobule), které jsou oblíbenou pochoutkou býložravých hlodavců. Semena z plodů ovšem procházejí jejich trávicím traktem netknutá a savci se tak vlastně pasivně starají o jejich šíření.
Vychytralé kytky
Většina zelených rostlin vystačí se slunečním zářením, vodou a živinami z půdy. Z nich ve složitém procesu fotosyntézy tvoří organickou hmotu - jednoduché cukry. Značný počet rostlin ale ke svému životu potřebuje rostliny jiné - opírají se o ně, šplhají po nich, rostou na nich. Za určité situace ale bez nich přežijí.
Vedle nich známe početnou skupinu takzvaných parazitických (cizopasných) rostlin, prosperujících na úkor rostlin jiných. Jejich závislost přitom není vždy stejná. Někdy jen z xylémové vrstvy napadené rostliny využívají vodu a v ní rozpuštěné minerální látky, a protože mají vlastní chlorofyl, tvoří si svou "potravu" samostatně (např. jmelí). Jiní cizopasníci využívají jen minerální látky a v nepřítomnosti živné rostliny vystačí třeba s jejími odumřelými částmi (hniložijné rostliny).
Zcela závislé jsou pak rostliny bez chlorofylu a kořenového systému - z našich třeba podbílek šupinatý, kokotice nebo různé zárazy, z cizokrajných právě raflesie. Ty vedle vody a minerálních látek ještě čerpají z floémové vrstvy cukry bohaté energií.
Raflesie
Dnes se popisuje asi dvanáct druhů, které se dost výrazně liší právě velikostí, tvarem a zbarvením květů. Vyskytují se na Malajském poloostrově, na Sumatře a na Borneu.
