Jubilejní mince ABC 2000 je napodobeninou našeho nejznámějšího historického platidla - zlatého dukátu Karla IV. Mince ABC není sice z ryzího zlata jako její předloha, ale z mosazi, její hodnota však také není zanedbatelná. Minci totiž nedostane nikdo jiný než právě ti, kteří správně vyřešili všechny úkoly naší soutěžní hry.
Jak se taková starodávná mince vyrábí?
Zrozeny z ohně
Pro ražbu mincí je nejprve nutné vyrobit ocelovou raznici. Ze železné tyče o větším průměru, než je průměr mince, se uříznou dva špalíčky. Na jedné straně se soustruhem upraví tak, aby průměr tyče zvolna přecházel na průměr mince. Konce špalíčků se na frézce zarovnají, aby vznikla hladká plocha. Takto připravené polotovary raznice se postupně upnou do speciální frézky s obráběcím nástrojem miniaturních rozměrů, která je schopna obrábět velmi malé plochy.
Motiv mince (rub i líc) se nejprve jednou barvou nakreslí na papír a poté se pořídí jeho negativ zvětšený v poměru 1:2.
Frézka je vybavena tzv. pantografem, což je mechanické zařízení pro přenos pohybu. Rytec speciální "tužkou" obkresluje zvětšený negativ motivu mince, pohyb se pomocí pantografu přenáší na stroj a ten vyrývá obraz do raznice ve skutečné velikosti. Takto se vyrobí rubová i lícová raznice. Stroj však nedokáže vyrýt nejjemnější detaily, ty se musí pod lupou ručně dorývat mikrofrézkou, což je zařízení podobné zubařské vrtačce.
Takto vyrobenou raznici nelze pro ražbu použít, protože je příliš měkká. Musí se tedy zakalit. To se provádí tak, že se kov v peci zahřeje asi na 930 °C a následně se rychle zchladí v oleji. Tím vznikne velmi tvrdá, ale křehká ocel, která by se při nárazu štípala. Je nutné ji tedy popustit, čímž ocel částečně změkne. Popouští se opět v peci při teplotě 400 až 500 °C a pak se nechá ve vypnuté peci pomalu vychladnout. Vznikne tak tvrdá, ale dostatečně odolná ocel, která se při ražbě nedeformuje ani neštípá.
Ražba mincí
Ani výroba vlastních mincí není jednoduchá. Z mosazné tyče o průměru mince (v našem případě 36 mm) se nařežou kolečka o šířce 3 mm. Ostré hrany se opilují a kolečka se ve výhni nahřejí na teplotu 700 °C. Mosaz se taví při teplotě 850 až 900 °C, a tak je nutné kolečka ve vhodnou chvíli z výhně vyjmout. Kleštěmi se kolečko položí na raznici, vycentruje se, přiloží se horní raznice a kladivem se do ní udeří. Po zchladnutí se mince vyleští drátěným kartáčem, čímž získá zlatý vzhled.
Chcete-li vidět ruční výrobu mincí na vlastní oči, navštivte kterýkoliv den Staroměstské náměstí v Praze. Zde každou roční dobu předvádějí umělečtí kováři své umění způsobem, jakým se kovalo již před staletími.
V otevřené výhni se kov ohřívá na potřebnou teplotu, aby z něj po chvíli pod těžkým kladivem vznikl kulatý třpytivý peníz.
Mýty kolem kovářů
Umělečtí kováři pokračují v tradici řemesla, které mělo mezi městskými řemesly vždy speciální postavení. V historii byli kováři dokonce považováni obyčejnými lidmi za kouzelníky. Tento dojem byl způsoben tím, že dokázali zkrotit a ovládnout oheň, živel přisuzovaný bohům, nebáli se žhavého železa a dovedli z něj vytvářet dokonalé a krásné předměty. To vše bylo ostatním lidem nepřístupné. Kováři byli svobodnými a váženými občany. V afrických státech byli vládcové současně i členy kovářského cechu. U Tuaregů je dodnes kovář vždy druhým mužem po náčelníkovi.
Jako váleční zajatci byli kováři vždy ponecháni naživu, pokořitel je přijímal do svých služeb a vážil si jich, i když se stali otroky. Například když mongolský vládce Timur přepadl se svými nájezdníky Damašek, město známé svou dokonalou ocelí, odvlekl si s sebou jako válečnou kořist tamní kováře. Kdo měl tenkrát dobré zbraně, vyhrával války, byl bohatý a mocný.
Obdiv pro podivuhodnou a záhadnou práci kovářů se uchoval až do pozdního středověku a mnohde ještě déle. I v ságách a pověstech hráli kováři významnou roli. Kovářské umění se dědilo z otce na syna. Představy o tajemnosti jejich práce dotvářel i fakt, že pracovali za noci či v tmavých jeskyních a kovárnách. Mělo to svůj logický význam, protože tak mohli daleko lépe rozeznat barvu, a tedy i teplotu opakovaně ohřívaného a kaleného kovu během kování. Stejně tak i různé průpovídky a verše, jež si kováři odříkávali a které udivovaly už Homérova Odyssea, nebyly ničím jiným než kontrolou času při práci, a nikoli čarodějnými zaklínadly. Kovářům jejich délka určovala dobu zahřívání kovu či kalení výrobku ve vodě. Nebyli tedy žádnými čaroději, ale dokonalými řemeslníky se zkušenostmi předchozích generací. Tak tomu je i v současnosti. Každá kovárna má své vlastní pracovní postupy, které chrání před ostatními kovárnami. Stejně tak každý kovář bezpečně pozná svůj výrobek.
Cesta za pokladem
Všem účastníkům naší velké hry, kteří došli úspěšně až do konce, posíláme Jubilejní minci ABC 2000. Po třináct dílů soutěže, tedy po dobu půl roku, jste ve velmi hojném počtu vydrželi plnit jednotlivé úkoly, které mnohdy nebyly nejlehčí. Přesto vás do vítězného konce došlo plných 1709, kteří jste složili celou tajenku. Ta zní: JEDNA VĚC JE JISTÁ, ŽÁDNÝ POKLAD NIKOMU NEPŘINESL ŠTĚSTÍ. Pevně doufáme, že vám část našeho pokladu štěstí přinese.
Posledním vaším úkolem bylo nakreslit návrh současné mince. I s tím jste se utkali statečně a mnozí z vás se projevili jako opravdoví umělci. Autorům deseti nejlepších návrhů věnuje Česká spořitelna a. s. společenskou hru SCRABBLE. Vyhrávají ji tito soutěžící: Radim Chlebek z Frýdku Místku, Kamil Kotrba z Polné, Martin Ucekaj ze Zábřehu, Tomáš Lenk z Českých Budějovic, Veronika Křístková ze Smržic, Honza Holotík z Kroměříže, Honza a Tereza Havelkovi z Prahy 6, Veronika Pavlíková z Prahy 4, Jirka Trhlík z Holešova a Eva Brutovská z Kežmaroku na Slovensku. Všem blahopřejeme.
Jestliže jste minci do dnešního dne stále ještě neobdrželi, nezoufejte, určitě vám ji pošleme. Nepočítali jsme s tak vysokou účastí a museli jsme mince nechat dodělat. V těchto dnech se pro vás vyrábějí.
