Svržením dvou atomových bomb na Japonsko skončila druhá světová válka. V Evropě plné trosek proti sobě stáli dva mocní soupeři - Spojené státy a Sovětský svaz - začalo se schylovat ke studené válce. Tato dlouhá bitva měla být vedena bez viditelných ztrát a k dosažení rovnováhy musely být obě strany stejně silné. Oba soupeři museli mít možnost se navzájem totálně zničit. Nástrojem této zkázy měla být atomová bomba. Bomba, která by mohla dopadnout kamkoliv na území nepřítele. Američané i Sověti proto začali vyvíjet dalekonosné bombardéry. Tehdy vznikl jeden z nejdéle sloužících vojenských strojů světa - létající pevnost B-52 (oficiální označení B-52 je stratofortress - tedy stratosférická pevnost).
Obr
Požadavky na letoun nesoucí atomové zbraně byly podstatně vyšší než za druhé světové války. Byl potřeba stroj, který bude schopen s bombou o velikosti osobního auta bez mezipřistání a tankování uletět 16 000 kilometrů. Zakázku na výrobu tohoto obra dostala firma Boeing. Ta již měla s takovými stroji zkušenosti - vyrobila létající pevnost B-29 - bombardér, který nesl atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki.
První prototyp létající pevnosti nové generace vyjel z výrobních hal v roce 1952, sériová výroba se rozběhla o tři roky později. Stroj dosahoval (a samozřejmě stále dosahuje) opravdu impozantních rozměrů: byl 49,04 metru dlouhý, vzdálenost mezi špičkami křídel činila 56,39 metru, a bylo-li letadlo plně naloženo, vážilo 219 600 kilogramů. Osm výkonných motorů Pratt&Whitney dokázalo tento gigant hnát rychlostí až 956 km/h. Parametrům stroje ovšem odpovídala i jeho cena, která se pohybovala okolo 30 milionů dolarů.
Hrozba
B-52 začaly plnit svůj úkol. Byly trvalou hrozbou zastrašující nepřítele. Naložené atomovými pumami nepřetržitě hlídkovaly ve vzdušném prostoru přístupném Spojeným státům. Tato situace trvala do roku 1960, ale B-52 s atomovými zbraněmi byly v pohotovosti až do roku 1991.
Studená válka skončila a tyto gigantické stroje naštěstí nikdy nevyrazily na svoji smrtící misi. Nezačala třetí světová válka, v níž by hlavní roli hráli jejich nástupci - rakety s atomovými hlavicemi.
Vypadá to tedy, že létající pevnosti už nemají v moderním letectvu žádné úkoly a odeberou se na letecký hřbitov. Omyl. V lednu 1999 během operace Pouštní liška vypustily B-52 na Irák více než 90 řízených střel, zúčastnily se i supermoderní televizní války vedené v roce 1991 v Perském zálivu - známé operace Pouštní bouře. I když se zde mluvilo především o nejmodernějších technologiích, nejvíce raket vystartovalo právě z B-52, zkonstruovaných před padesáti lety.
První modernizace
Aby mohl tento veterán plnit tyto náročné úkoly, musel být modernizován. Především byl pozměněn tvar křídel - velitelé letectva totiž nepotřebovali čistě výškový bombardér, ale stroj schopný pohybovat se i poměrně nízko při zemi, kde je však větší riziko turbulence. Pod křídla byly umístěny pylony určené k připevnění bomb nebo raket. Orientaci posádky zlepšil infračervený radar FLIR (Forward Looking InfraRed) a kamerový systém pracující se zbytkovým světlem, umožňující noční vidění. Změn se dočkala i pumovnice, do která lze po úpravách naložit několik menších pum místo jedné obrovské.
Špičková technika
Avšak ani takto upravené B-52 nevyhovují plně nárokům amerického letectva. Proto v současné době probíhá další rozsáhlá modernizace zbraní i dalších systémů všech B-52.
Jednou z nejdůležitějších nově instalovaných součástí je navigační zařízení GPS (Global Positioning System), které je určeno nejen k navigaci, ale i k navádění zbraní. Další změnou je montáž univerzální rotační pumovnice umožňující rychlou instalaci konvenčních i jaderných zbraní. Stroje dostávají moderní infračervený pozorovací systém, vysílačky chráněné proti odposlechu i zařízení korigující zamíření zbraní při poryvech větru. V rámci modernizačního programu jsou pylony pod křídly u některých strojů přizpůsobeny k připevnění protinámořních raket AGM-84D Harpoon a střel s plochou dráhou letu AGM-86B.
V případě, že by se vojákům podařilo na úpravy B-52 získat další prostředky (přestavba jednoho stroje přijde na dva a čtvrt milionu dolarů), byly by zmodernizovány systémy nočního vidění a inerciální navigační systém (zařízení počítající polohu letadla podle vykonaných manévrů od místa startu). Přepracováno by bylo i osvětlení kokpitu, tak, aby vyhovovalo brýlím pro noční vidění, umístěným v helmách posádky.
Další půlstoletí
Kdyby americké letectvo získalo na přestavbu B-52 opravdu hodně peněz, došlo by k výměně motorů. Bombardéry jsou totiž stále poháněny čtyřmi dvojicemi motorů Pratt&Whitney TF33. Tyto ve své době špičkové pohonné jednotky jsou dnes poměrně zastaralé, a co se týče paliva, i dost žíznivé. Vždyť jeden motor z Boeingu 757 vyvine při podstatně nižší spotřebě paliva stejný tah jako dvojice TF33 na B-52.
Velitelé vzdušných sil plánují, že by osm motorů měly nahradit čtyři nové motory s tahem od 151 do 191 kN (původní dvojice motorů má tah 151 kN). Tato výměna by mohla zvýšit akční rádius letounu o 40 % a životnost letadla by se prodloužila až do poloviny 21. století.
BUFF
Skoro každý sériově vyráběný vojenský dopravní prostředek má nějakou přezdívku. Nejinak je tomu u B-52, tento bombardér si vysloužil jméno Buff, což znamená Big, Ugly, Fat Fellow - velký, ošklivý, tlustý chlápek (ale prý to může být i něco jiného, odpovídajícího těmto písmenům).
B-52
Posádku tvoří pět mužů - velitel, pilot, radarový navigátor, navigátor a důstojník elektronických zbraňových systémů Maximální výška letu - 15,151 km Maximální dolet bez tankování - 19 093 km Hmotnost prázdného stroje - 83 250 kg Pohon - osm motorů Pratt&Whitney TF33, každý s tahem 75,62 kN První stroj vyroben - 1952 Stažení modernizovaných letadel - 2045
