Kings of the road
"Pořadný náklaďáky uvidíš jenom v Americe." S tímhle tvrzením mého kamaráda jsme musel jen souhlasit. Když jsem se kdysi toulal za velkou loží, každé střetnutí se zaparkovaným nebo ženoucím se kolosem mě fascinovalo. Několikrát jsem dokonce vylezl po schůdkách až ke dveřím stojícího krasavce, abych mohl zblízka obdivovat originální interiéry, přizdobené šoféry, všelijaké ozdůbky a přívažky na kabině, série nejrůznějších světel, blikátek a zářičů na kapotě, lištách kolem oken či náraznících. A samotným vrcholem bylo, když nás vzal jeden metrákový rytíř silnic v kožené bundě s vlasy na ramena stopem do vedlejšího města. Od té doby americké nosáče i jejich majitele bezmezně žeru.
Nejen filmy, ale i řada písniček folk a countryového zaměření se věnuje truckům. Ale o tom dnes psát nechci. Podívejme se za hlavními výrobci králů silnic, za jejich historií a současností a taky za nejslavnějšími modely.
Kenworth
Legendární firma byla založena již v roce 1923 na pozemcích zkrachovalé továrny na výrobu vozidel Gersix ve městě Seattle, stát Washington. U zrodu stáli pánové Kent a Worthington - zde můžeme najít původ jména firmy. V té době byl na západě USA nedostatek kvalitních silnic, hluboké lesy a mezi lidskými sídly stakilometrové vzdálenosti. Nejčastějším dopravním prostředkem byly koňské povozy tamních dřevorubců. Konstruktéři od Kenwortha se ovšem od začátku dokázali bravurně vypořádat s těžkými podmínkami a právě na nich založila firma svou slávu. Počet vyrobených trucků stoupal, již ve třicátých letech se objevily téžké sklápěčkové vozy (dumpery), hasičské automobily a dokonce autobusy. Během druhé světové války firma dodala spojeneckým armádám několik set vyprošťovacích vozů, které běžně sloužily mnoha odtahovým firmám v Evropě ještě v osmdesátých letech.
Dodnes se ve firmě vyrábějí tahače, které jakoby z oka vypadly svým o celá desetiletí starším předkům. A proč taky měnit úspěšné? Samozřejmě, stejná je jen schránka, uvnitř se skrývá nejmodernější technika a všechny vymoženosti, které si představíte. Přitom každý Kenworth je vlastně jakási skládačka, připravená přesně podle přání zákazníka, každý vůz je ve své podstatě originálem. Dnes řadu dílů dodávají jiné firmy, například motory s výkonem 
235 až 550 koní Caterpillar, Cummins či Detroit Diesel. Samočinné, polosamočinné nebo mechanické převodovky zase Allison, Eaton a Fuller. Jen pro zajímavost - pro jízdu vpřed bývá k dispozici 4 až 16 převodů, vše navíc znásobeno přídavnou redukční převodovkou. Karose-rie vzniká v domácích dílnách a skládá se z lehkých hliníkových panelů a podvozků. Kvalita materiálů a technologie jsou stejné jako v leteckém průmyslu.
V současné době se vyrábějí nejpočetněji kapotované modely (conventional cab) s trambusovou sklopnou budkou (cab over engine, COE) označené C-500, T-400/500, T-600, W-900. Uplatňují se nejen jako tahače, ale i ve stavebnictví, při svozu dřeva (logging truck) a ve veřejných službách (protipožární a komunální vozy).
Dálková provedení poskytují lůžko o šířce 810 - 1310 mm, přičemž montovaná nástavba Aerodyne nejenže nahrazuje střešní spojler, ale současně zvětšuje vnitřní prostor. Samozřejmostí pak je montáž klimatizace, kuchyňského koutu s chladničkou, a dalších doplňků. Nové modely (např. T - 600A) mají aerodynamický tvar, který přinesl asi 22% úsporu paliva. V roce 1996 byl představen špičkový model T- 2000, vůz pro příští tisíciletí, který najdete na dnešní vystřihovánce.
Dnes je Kenworth součástí koncernu PACCAR společně s bratrským Peterbiltem, britským Fodenem a nizozemským DAFem. Kromě tří továren v USA má výrobní závody v Austrálii, Kanadě a Mexiku (značka Kenmex). V Austrálii se dokonce vyrábějí vlastní modifikace (v sérii T-950), používané v oblíbených silničních autovlacích (road trains). V roce 1995 byla zahájena montáž řady T-800 z dovezených dílů v prostorách moskevské automobilky ZIL.
MackTruck
Bratři John a Augustus Mackové založili firmu na výrobu nákladních automobilů již v roce 1900 v Brooklynu s původním názvem Mack Brothers Company. O necelý rok později spatřil světlo světa jejich první výrobek - dvacetimístný autobus. V roce 1905 se výroba přestěhovala do Pensyl-vánie, do města Allestown, kde sídlí dodnes. Automobily značky Mack si pomalu budovaly místo na špičce. Již za první světové války však britská armáda koupila 500 vozů typu Mack AC, které zásobovaly frontové linie. Tehdy se ukázalo, jak spolehlivá a odolná auta to jsou, a tehdy taky vzniklo jejich pojmenování Buldog. Šikmo splývající kapota totiž připomíná hlavu psa tohoto jména, kterého pro jeho mohutnost, dravost, nebojácnost, sílu a úspěšnost ve Velké Británii zbožňovali. Nová přezdívka se nakonec zalíbila i výrobcům Macka a soška buldoka se stala maskotem firmy. Dnes zdobí jak výrobní prostory, tak kapoty všech Macků.
V roce 1938 začali do Macků montovat vlastní dieselové motory s množstvím novinek a jedinečných patentů. V padesátých letech pak přišli s motorem, který měl přímé vstřikování nafty - a to byl u náklaďáků úplně nový prvek. Následně se objevily velice úspěšné motory Maxdyne, ale ani ty nezabránily obrovským problémům celé firmy, které přišly v sedmdesátých letech na všechny americké výrobce trucků. Před krachem Mack zachránil frnacouzský Renault V. I., který ho koupil v roce 1979.
Současný výrobní program tvoří dálkové tahače CH a CL včetně luxusního provedení Millenium s velkým spacím boxem, řada CL se pak vyrábí i jako stavební sklápěče a podvozky. Na přání se do nich montují známé motory Mack E-9 V-8 s výkonem 500 k. Klasické typové řady DM, DMM, DMMEX, RB, RD a FDM jsou určené zejména pro práce ve stavebnictví (cisterny, domíchávače betonu, sklápěče atd.).
Mack staví své vozy výhradně v nejtěžší kategorii (Class 8), zatímco střední kategorie (do hmotnosti 15 tun) doplňuje řada Midliner, vyráběná v továrnách Renaultu v Evropě. Ameriští buldoci se dnes exportují do více než 70 zemí světa.
Peterbilt
Společnost Peterbilt Motors Co. založil v roce 1939 majitel dopravní firmy Al Peterman na zbytcích zaniklého výrobce trucků a automobilů Fageol Motors. Od počátku se postavil Peterbilt na špičku technického vývoje a pokroku těžkých tahačů a dodnes se považuje za vzor jejich kvality. Vždy ho zdobily nízké náklady na údržbu, mimořádná životnost (dva miliony najetých kilometrů prý nejsou výjimkou) a robustní vzhled. V roce 1958 byla značka začleněna do koncernu PACCAR a tehdy došlo k jejímu obrovskému rozvoji. V roce 1993 Peterbilt zavedl unifikovaný systém spacích kabin (Unibilt Cab Sleeper), které kladou důraz jak na pohodlí, tak na absolutní bezpečnost při dálkových jízdách. Tyto kabiny dnes vyžaduje přes 80 % zákazníků. Na rozdíl od sesterských kenworthů se peterbilty prodávají téměř výhradně na domácím trhu. Původně bylo mateřským domovem firmy město Newark v Kalifornii, dnes sídlí v Dentoně v Texasu a další továrna je v Nashville ve státě Tennessee.
Současnou nabídku tvoří deset základních typů převážně v nejtěžší váhové kategorii nad 15 tun. Dominují klasické kapoty moderních aerodynamických tvarů (modely 377 a 385) i stále populární "hranáči" (378, 379). Mezi bezkapotovými verzemi COE vede jasně model 362, ekvivalent známé K-100 od Kenwortha. Ročně se vyrobí asi 20 000 peterbiltů.
Freightliner
Mezi předními severoamerickými výrobci trucků má firma Freightliner Corporation poněkud zvláštní postavení. Patří totiž plně německému koncernu Daimler-Benz a poslední model Medium Conventional dokonce vznikl s pomocí konstruktérů z Německa.
Značka Freightliner kupodivu nevznikla pro výrobu automobilů, ale kamiónovou dopravu. Jeden z průkopníků tohoto způsobu dopravy v USA Leland James, majitel firmy Consolidated Freight-ways byl v třicátých letech velice nespokojen s kvalitou nákladních vozů, a tak se rozhodl pro výrobu speciálně konstruovaných účelových vozů přímo v dílnách své firmy. První Freightliner vyjel v roce 1939 a již měl bezkapotovou budku z hliníkových panelů. Výhradně svému výrobci pak tato auta sloužila až do roku 1950, kdy jeden z vozů koupila firma Hyster, výrobce známých stavebních strojů. Její vůz se pak stal legendou - najel přes čtyři miliony mil (asi 6,4 miliony kilometrů) a dodnes patří k vyhledávaným exponátům Smithsonian Institu-tion muzea v New Yorku. Taková reklama pochopitelně zvýšila zájem o trucky Freightliner, výroba vzrostla z pěti vozů v roce 1947 na více než 16 000 v roce 1979, pak začala vlivem krize prudce klesat. Od roku 1974 se vyrábějí modely s kapotovanou budkou. Vše se změnilo po roce 1981, kdy firmu v dluzích koupil Daimler-Benz a výrobu zvojnásobil na více než 20 000 trucků ročně.
Freightliner dnes nabízí tři modely. První dva jsou klasické třínápravové tahače s nejvyšší dovolenou hmotností návěsové soupravy 68 tun. Základním motorem je Cummins Formula 300 o výkonu 221 kW, montují se ale i motory jiných značek s výkonovým rozpětím 176 - 349 kW. Jak je u amerických trucků zvykem, množstvím nabízených převodovek, délek ocelových či hliníkových rámů a řadou vylepšení lze dosáhnou obrovského množství variant, které musí uspokojit každého zákazníka.
Vliv konstruktérů od Daimler-Benz je dnes patrný jak v designu kabiny, tak u využití evropského příslušenství (např. elektrovýzbroj Bosch, sedadla Merce-des, účinná protikorozní ochrana atd.)
VLAKY BEZ KOLEJÍ
Austrálie se může pochlubit jednou originalitou - je zde chudá síť železnic, ovšem nebývalé množství silnic (jejich délka je asi 900 000 km, z toho přes 200 000 km je zpevněno asfaltem). Podstatná část nákladů je tedy převážena jednak leteckou, hlavně ale nákladní dopravou. Vedle klasické nákladní dopravy se můžeme na australských silnicích setkat s tzv. silničními vlaky. Sestavování vlaků se řídí přesnými pravidly, dotýkajícími se dovolených zatížení vozovek nápravou, vzdáleností náprav, přesahu nákladu vzadu atd. Maximální povolená délka road trainu je 60 metrů, což představuje třeba kombinaci tahače s nákladem a tří čtyřnápravových přívesů v celkové hmotnosti až 125,5 tun nebo tří pětinápravových přívěsů (138 tun).
